dnes

16. dubna 2017 v 20:10
nepíšu. ptze to moc nepotřebuju a protože jak chybí kontinuita, i známý čtenářky teď moc neví, tak narážím na vlastní nastavený dlaně NE, příliš vysvětlování, příliš uvádění v obraz, příliš odporu z nepochopení. není toho třeba...

mám se docela dobře. s lednem mi započala, a děkuji za to, konečně souvislá terapeutická práce. někdo se mi věnuje a bude to tak následující roky. je to velká úleva. poprvé v životě cítím od osob, co jsou nade mnou, lásku a jasné vedení a ne práskání přes prsty, byť jen očekávané.
s vlastní rodinou je to dobré.
s chlapem (bývalým a jediným) pořád stejný. vídáme se a já v sobě furt mám to přesvědčení, že spolu stejně budem. i když jsme si teď hodně hodně vzdálení a každej si jdeme tu svoji cestu.
v práci dobrý, jsem spokojená na své pozici, s kolegama, se vztahama, s děckama, s náplní práce. rozjíždí se mi druhá práce a mi přijde, že je to přesně na míru. že je to přesně to, co mám dělat. a dostala jsem k tomu už i potvrzení shůry. že je to pro mne dobré.

všechno je takové..., správné. nemám v žádné oblasti mýho žití nějakej nesoulad nebo vzdor. terapie je místy hustá a ještě hustější a to to teprve začíná, ale je v tom velké ano, jsem tam velmi správně. ty všechny vazby kolem toho jsou velmi dobré.
pociťuju už od podzimu v životě silný vděk. i když zima bez slunce byla hutná až depresivní, ten vděk a pocit že jdu správně, byl přítomen i tehdy.

tak asi tolik. jsem nějak správně posazená v žití. a trvá to dlouho a mám důvěru. jsem v procesu a ten je pro mne moc dobrý.
 

14.1.

14. ledna 2017 v 11:18
poslední dny nejsou žádné zásadní propady. ani nahoru, ani dolů. nuda. ale ne ta spokojená. spíš taková nepříliš koncentrovaná depka. pěkně se mi ukazuje, jak vztahem nahrazuju vlastní neschopnost plně a hluboce žít. v mým životě je nuda! zábava tam byla, když jsem si mohla vytvářet vzruchy uměle. kdy si uměle vytvářím děj žití?
  • hlavou vytvořená schíza, že když se mi chlap neozývá, tak už dozajista nepřijde anebo má holku (v realitě celý odpoledne prospal, ptze rozrezanej zub a ze by rád přišel den nato. den nato teda přijde a je to tak vrcholně normální, že na dlouhý chvíle zapomínám na to, že spolu nejsme. smějem se, chystám jídlo, koukáme na film, milujem se, ráno se probouzím perfektně dotulená celonoční blízkostí).
  • sedím s kamarádama v kavárně a vykládám jim o práci, ptze se ptaj, jak sakra můžou být dvouletý děti samostatný. majitelka se mě ptá na to, co budu dělat a zda bych nevzala jakýsi směny, kamarádi chválí interiér (jak kdybych s ním měla něco společnýho), normální povídání.
  • Tuthi na anglině mluví tak nahlas, že sama sebe skoro neslyším. zase se dělám důležitou, když se ptám na nějaký detaily. tři akční hodiny třikrát týdně. kdy žiju, protože se to děje.
  • pozdě vstávám, abych pak musela běžet a pospíchat do práce, když jde kolegyně taky pozdě. dělám se důležitou, že jdu míň pozdě než ona a místo ní přebírám děti.
  • nákupy čehokoliv. dojem žití vybíráním vhodnýho předmětu. že rozhodně chybí tahle barva svetříku, další barevný legíny, nějakej domodra šátek, košík na ovoce, kniha tohoto tématu... v tomto bodě jsem se rozhodla nenakupovat nic krom jídla. podobnej mechanismus jsem si dala i na praní prádla. ráda peru prádlo, věším, rovnám do skříně. mám dost hader. pračka nefunguje a já to v současnosti nemám chuť ani peníze řešit. můžu prát ve školce. ale mám dost hader. už sem to říkala? dělám pokus - neprat a postupně se ve skříni dobrat i k těm málo nebo vůbec nošeným věcem. co ve finále zbyde, vyházím.
  • uklízení bytu a dělání hezka kolem sebe. to mi teď jde blběji. nemůžu šikanovat spolubydlící uklizeností bytu a depka mi dovoluje tak sedět na gauči a hrát debilní hru na mobilu. tak dělám jen to, co je už potřeba. zametám nebo vytírám když už jsou ty psí chlupy příliš vidět. nádobí myju, když se pod ním ztrácí linka, koupelnovou čistotu jsem taky o kousek posunula... a taky si všímám, že toho bince zas tolik nevyprodukuju.
  • umělý žití mi dělá i nutnost víc přemýšlet o jídle a chystat si a vyvařovat, abych si aktivovala chuť. jinak žeru jen sušenky, sušený mango a pomerančovej jujce. a kafe a čaj. tak se v nudě života vrhnu na vaření a zas chvilku mám dojem, že jsem normální, že nejsem napůl mrtvá. pak sním půlku porce a dál mě to už nebaví. a jdu hrát tu hru...
  • ještě bych tak mohla hodně dělat jogu a běhat. běhání mě teď napadá hodně. ale to až s jarem. když běžím, taky žiju. nebo když mi něco jde v joze. ale ja teď místo jog hraju tu hru...
  • děj žití je i ve spánku. dnes jsem měla krásnej sen. jak chodím bosa ve sněhu, pak zas v těch mých velkých pohorách, co nenosím. a taky jsem se tam hodně klouzala nebo jela po zadku po nějakým šikmým poli a protože to bylo skvělý, dala jsem si to vícekrát za sebou. že by znamení, že mám jít na výlet, kde bych trochu víc žila? než na tom gauči... každopádně dost spím. to je taky takový unikání životu. jak s tou nechutí k jídlu.
  • atd.
Ano, můžu čekat, že mě vnější podmínky oživí. Třeba změnit práci a totálně se do ní nadchnout, najít si jinej vztah a bejt strašně zamilovaná a milovaná, jet na nějakej velkej trip na několik týdnů a muset žít obstaráváním si spaní, jídla a podobně. Můžu jet za 14 dní k našim a jet s nima na dlouhej výlet na běžkách a unavený spokojený svaly mě zase budou oživovat...
Anebo spolíhat na homeopatii. To dělám. Jiří mi tak často tne do živýho tím, že napíše tři věty o nějakým tématu, že věřim jeho slovům. Věřím v ten restart. Prošla jsem za ten rok a čtvrt, kdy si nechávám pomáhat zvenčí, kinezkou, setknáním a čtením věcí od Shumavan, víkendovkou s Vojtou, herníma terapiema u Natálky a Omegou s konstelacema. Všechno pomohlo a někam zapadlo a posloužilo. Jdu hlouběji a hlouběji. Někde se ve mě kdysi něco posralo. A mně prostě nejde žít plnej život. Umím si uměle pomáhat těma vyjmenovanýma věcma výše. Ale tyvole já věřím, že život má být člověku smysluplnej, i když leží ochrnutej od krku dolů. A to ten můj jaksi není. Jen mám kolem sebe vystavený nějaký lešení a to vytváří dojem, že pod těma trubkama a deskama něco je, něco, co stojí zato. Je. Ale je to nějaký zakrslý a kope to kolem sebe, dejte mi pokoj.

Oproti dřívějším dobám si umím pomoct těma vnějšíma činnostma. Umím se oživovat. Dá se tak relativně pokojně prožít celej život. Ale nějak od toho žití čekám víc.


Ach jo. Jdu se oživit. Udělat kolem sebe hezko, něco dobrýho sníst, vrhnout se na šití nebo anglinu... A později si zajít na kafíčko do příjemné kavárny.

10.1.

10. ledna 2017 v 13:20
není mi moc dobře. dva dny mě limituje velmi nízkej tlak. jiří se na to konto ptá, jak jsem na tom ve věci odporu k mužům. tak si vzpomínám na babiččino: jeden byl ožralec a druhej nedbalec. a na mamčino zbožšťování táty a rýpání do něj v napětí a stresu. a na babičku z druhé strany, kdy se stará o dědu, co je od třiceti v invalidním důvoru s něčím psychickým. podvědomě v sobě jistě mám odpor k mužům. moje nechopnost se nechat sbalit v pubertě. moje navázanost na chlapa a klapky na očích a uších. moje clona na všechny ostatní mužský kolem. protože ten jeden chlap.
ten můj jeden chlap u mě byl v neděli a bylo to tak vrcholně normální, že nechápu, proč spolu nejsme. nebo chápu.., on chce být sám. on se chce rozhodovat jen podle sebe. on to potřebuje. no a po dvou lahvích šampaňskýho a několika příjemných hodinách povídání se sestrou a jejím mužem kdy vedle spí jejich miminko, si píšu s chlapem a on říká, že v březnu odjede do toho zahraničí a že zase váhal mi to oznámit. že to nazývá svým projektem já. a já mu na to píšu, ať to prosím udělá. ať má svůj projekt já. a já že ho budu do té doby líbat, objímat a milovat. a zatímco ve mně přes noc narůstá tíseň všech těch pseudostrachů, vím, že mu to řeknu znova. ať jede. jestli se ke mě má vrátit, tak leda, až k tomu dospěje... a já zatím prosím o sílu tohle všechno přežít.

no a ráno se probudím s ještě nižším tlakem a jdu do práce jako mátoha a představuju si, do které závěje sebou seknu. a vím natuty, že je to psychosomatický. že se mi vpodstatě nechce žít. a proto už dva měsíce trvající nechuť k jídlu (která mizí, když mohu jíst s blízkýma a milovanýma lidma). proto nízkej tlak.


oh bože. příští čtvrtek jedu na kemp. už teď brečím, že mám tu možnost vrhnout se po hlavě do celýho procesu. už se umím udržovat v jakš takš použitelným stavu, prožívám bolesti, strachy a temna, ale umím z nich vystrčit hlavu a vím, že zas bývá líp. umím si najít činnost, která mě z momentálnáho srabu vyvede. umím přežívat a dost často to vůbec nebolí... Ale vím, že se lze úpně vyléčit. opustit ty schémata a nevědomě běžící procesy, z kterých roste upoutanost na chlapa nebo nízkej tlak.


tohle žití je k nežití.
 


temné noci duše ve třech hodinách

29. prosince 2016 v 15:24
Zvláštní den a zážitek včera. Jiří už předem hlásil, že bude hodně husto, pekelně. Ovšem mně bylo po většinu dne spíš dobře než blbě. Večer předtím byl zvláštní, částečně bolavej. Psaní s chlapem. A opět nevim, co z toho jsou mý přání a iluze a co fakt poznám. Nicméně byť z psaní nic nevylezlo za konečný řešení, výsledek, mně se to celé jeví, jakože on mě miluje, ale je velmi paralyzovaný minulostí. "Ty si nepamatuješ, jak špatnej partner jsem byl?" Jak kdyby mu trauma z naší společné minulosti, neodžitá a v sobě stále držená bolest, výčitky svědomí i zamrznutí způsobené mou invazivností nedovolovaly jít dál. Otevřít se něčemu novýmu. Ať už životu se mnou nebo prostě plnýmu žití. K podobnému, ale ve mně, se vrátím později. Zpět ke včerejšku. Cesta vlakem, kde sem potkala Terez, povídání. V Brně M a děti. Moje přelívání z "ráda je vidim" do "to je náročný, mít dvě děti". Cestou z Brna ve vlaku na mě padla temnota, beznaděj, bolest. Nejprve se to velmi týkalo pouze chlapa. Strachu, že spolu třeba nebudem. Že si to všechno namlouvám, nalhávám, že stejně kdyby se vrátil, tak bude zpět zas jen tak polovičatě, že žádný skoky do náruče se nebudou konat, že to spočinutí ve vztahu, odevzdání se.., že toho on stejně nebude schopen. Pro všechny svý obrany. A já bych byla nejistá, ve strachu, kdy zas uteče. A že při větším kontaktu padám nazpět do těch scénářů, kdy zapomínám žít sebe a moje prožívání se odvíjí od jeho, od nás. Teď zpětně mě zase zachvacuje soucit a nadšení a snad přesvědčování sama sebe, že prostorem, který bych mu byla schopna dát, by pookřál, uvolnil se, přestal být v obraně. Ty temna ve vlaku byly existenční. Vzpomínala sem na ty časy, kdy sem se řezala, a dovedla si dost dobře představit, že bych to udělala zas. Reálně asi ne, k ničemu to totiž není. Ale cítila sem se velice podobně, jako v temných dobách. Cestou od vlaku domů se objevoval kus poznání. Vůbec nepomohl k tomu cítit se líp. Spíš naopak. Stupňoval se to a já sem brečela. Všechno mý napojení na chlapa, přání, aby byl se mnou, odevzdanost a podobně…, obávám se, že je to jen moje vlastní prázdnota, kterou on má vyplňovat. Zbytečnost mýho života a žití. A smysl mi má dát chlap nebo děti. Nevim, jak to je. Snad má člověk pociťovat smysl žití jen tak, bez nutnosti vnějších smyslů ve formě vztahu, rodiny, práce nebo domova. Ale nedovedu si to představit. Po velmi dlouhé době na mě takto dolehla tíseň mýho vlastnního života. Vlastně mi ve finále pomohlo vystrčit hlavu z největšího temna na vzduch uvědomění, že mu můžu dát vědět, napsat, že je mi zle. A že mu můžu říct, jak mi je, že je mi zle, jak už dlouho ne, že on je pro mě útočiště a teď zrovna si absolutně přeju ležet mu stulená v náručí a jen brečet. A že po čem hlavně toužím, je být v souladu se sebou, mít se sama se sebou dobře. Mít ten smysl. Ale že nevím, jestli ho lze mít bez těch vnějších věcí typu rodina. Ventilovat to a pojmenovat si to a vědět, že se mu můžu ozvat, to samo pomohlo. A ani sem mu už nepsala a nic. Prostě to velmi rychle odešlo poté, co sem si dovolila ho klidně kontaktovat. Večer byl vlastně fajn. V noci jsem se budila, ale spala klidně a neprožívala už žádný hnusy. Můj život je dál beznadějnej:), ale teď jedu domů do Prahy, kde mám hlavní úkol přežít těch několik zbývajících dní, než odejde spolubydla. (sem ji totiž před Vánocema vyhodila, protože mě nezajímá, štve, je jak koule u mý nohy a na to nejsem zvědavá. Taky bývá vzteklá. Ledasco mi zrcadlí.., ale už stačilo.) Po tomhle rozptýlení, kdy na ni můžu být naštvaná a necítit se dobře zdánlivě kvůli tomu, že tam zavazí, na to všechno budu sama, za všechny blbý prožitky si skutečně budu moct sama a pak se uvidí. Hodlám šít, jógovat, být produktivní. A snad uchopit a realizovat, co znova připomínala Veru. Makat. Nezavíat oči a neodvracet hlavu od těch vnitřních prožívacích procesů. A s nadějí hledím k homeoterapii. Skepse se míchá s očekáváním. Nemůžu jinak.

Přesto zůstává.., přeju si rodinu s chlapem. Vztah s chlapem. Sílu pro vztah s chlapem a pro konfrontaci sama se sebou, která nutně přijde. Ať už se potvrdí, co říká kyvadlo a co si přeju, nebo ne.

.
.
.

Teď už sem doma, ve svým pokoji. Vedle je spolubydlící a já nemám ani chuť si tam jít udělat jídlo. Ať jde prosím pěkně do prdele! Ideálně hned:) Moni, víš, jakej je rozdíl v důvěře v bydlení s tebou? Mám k tobě úctu.


Chtěla bych do konce masakrovýho roku 2016 dokončit nějaký děje. Vevnitř toho asi už moc neodpracuju.., ale volím si k dokončení vnější realitu. Odnést na charitu vytřízený věci a pověnovat se ručním pracem, které jsou rozdělány. Co půjde dokončit, to dokončit. Ještě bych potřebovala prodat dvoje outdoor boty. Nechcete?:D No nic. Jdu se vybalit.

moudrá Shumavan

9. prosince 2016 v 17:11
"... vždy přijde něco, co nás k dospělosti postrčí, jemně, nebo prudce, to záleží na každém - v tu chvíli jde ale opravdu jen o to být k sobě co nejlaskavější, k celému procesu. Nechtít změny, ale přijmout, co je, učit se na svět dívat jinak, pak všechna obrana zmizí a zodpovědnost vejde do prostoru."

laskavá k sobě a k procesu.
nechtít věci změnit.
pozorovat.
pozorovat svůj úhel pohledu a své vnímání.
pozorovat každý prožitek a každou emoci a každou bolest.

pud sebezáchovy

9. prosince 2016 v 13:25
to rozsekl.

hodně se mi teď vracely depkový stavy z chlapa. začal mě ten stav vysosávat a nebylo mi z toho dobře. anebo spíš mi z toho není dobře. určitě to bylo tím docela intenzivním vídáním se. a on teď je vystresovanej a přepracovanej a míň komunikuje a mně je dlouhý, že od uterka ráno nebyl doma a jediný na co se ptá, je kontakt na nějakýho akupunkturistu, že švagrová přenáší, a ať jí to nevyvolávaj (což je teda hezký, ale mně a mýmu vnitřnímu dítěti, hahaha, chybí osobní kontakt, ňuňuňu a vyznání lásky nadosmrtismrťoucí zabiteměněkdo) a mám z toho smutek, že chci aby se už vrátil a podobně...

zas to rozseklo včerejší hlídání. tam se právě zaktivoval ten pud sebezáchovy. setkání s otcem těch supr dětí a mužem té prima ženy. nelíbil se mi, nebyl mi příjemnej ani sympatickej. jakmile jsem zabouchla branku, hned mi hlavou prolítlo, že chci dobrýho muže, chlapa, otce svých dětí. i kdyby to neměl být ten můj chlap...
a začínám být na toho mýho chlapa pomalu naštvaná (hahaha, Ban, neříkalas ty, že nám přeješ všechno štěstí světa nebo tak nějak, sem si to možná trochu ozdobila, ale že jemu o trochu míň, protože se na něj kvůli mně zlobíš?). tak už se taky zlobím. a protože mu žádný zlobení řikat nehodlám, tak se právě zaktivoval pud sebezáchovy a mě to od něj zas lehce odtahuje.
seru na to.
už mám skoro všechno na ten projekt a dám se do toho. začla sem šít. baví mě moje práce v jeslích.
a až přijde čas, tak se něco stane. buď se ke mně vrátí, nebo o to už (zas) nebudu stát a v tu chvíli v sobě musím udělat prostor pro jinýho chlapa. zatim mě chlapi nezajímaj...
(... i když včera večer při venčení mě pozdravil nějakej muž. prostě řek dobrý večer a šel dál. nevim kdo to je a nic. bylo to příjemný...)


a už nám byla vzniknuta skupina k naší terapeutické skupině. v lednu vyplouváme! to bude hukot. těším se, bojím se. asi všem důležitým lidem v okolí dám předem varování, že za sebe následující rok neručím. lidi, co už v tom jedou, hlásí vztek, denodenní vyplavování traumat z hloubek potokama slz, bolest a podobně. emocionální sračky ven! lidi, co v tom jedou ještě o něco dýl, vypadaj o deset let mladší, než na začátku, a jejich životy dostaly zbrusu nový obrysy. hlásí klid, jakej dosud nezažili. oh bože. díky za tuto možnost.


jdu na oběd.

neděle v úterý

6. prosince 2016 v 15:07
dnes nejsem v práci. ráno jsem do ní sice vstala a vyšla na cestu, vzápětí mi ale přišla zpráva od kolegyně, že bude málo dětí, a jestli si nechci vzít sick day. včera jsem totiž byla docela mrtvola. tak sem jí napsala, že doma zůstanu, ale už se cítím dobře, tak si vyberu den dovolené. ještě mi stejně zbývá pár dní vybrat. řéďa to odsouhlasila. tak jsem se vrátila domů.
doma dnes spal chlap. udělala jsem nám snídani, on se venku proběhl se psem, na mý předčítání článku o Mikulášovi reagoval slovy raděj mi něco povídej. hezký. pak v sms napsal, že děkuje za příjemný ráno. měl včera nějakej splín, už prý trvá od neděle. nechtělo se mu být u bráchy, nechtělo se mu být nikde. já mu navrhla, jestli nechce sem. a tak přišel. a ráno byl zjevně v lepším rozpoložení, než večer. ňuch ňuch, egíčko si libuje. anebo srdíčko?
... když večer přišel, byla sem ráda, ale jak měl ten splín a jen tak ležel jak mrtvola, tak sem si říkala, že to je pruda:) že by možná fakt bylo jednoduší se na něj vyprdnout a počkat si na nějakou novou lásku... vzápětí sem ho objala a on se mě chytil a já si říkala, stejně ho miluju, tak co.
ten večerní pocit byl zase ta nezávislost. jednak uvědomění, že být spolu znovu by asi nebyla občas zas taková sranda. zároveň ale na to mám. před několika dny jsem si napsala na stěnu text z Listu Korintským.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bych neměl,
jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví,
rozuměl všem tajemstvím
a obsáhl všecko poznání,
ano, kdybych měl tak velikou víru,
že bych hory přenášel,
ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám,
ano, kdybych vydal sám sebe k upálení,
ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá,
laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá
a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně,
nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit,
nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti,
ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv,
láska vydrží,
láska věří,
láska má naději,
láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.

https://www.youtube.com/watch?v=e9p5s0syVrQ&list=RDEMGQNtsr-k0PsX9aZOjmYyVg&index=27


Teď poklízím, vyprala jsem, peču rohlíky, chystám si šicí stůl. Moc příjemnej den. Více takových! si dám:)

pokračování

2. prosince 2016 v 12:49
takže blbě mi bylo do čtvrtka odpoledne či podvečer. s blbou náladou do práce, kolegyně se ptá, co se děje, já jí říkám, že sem nějaká smutná. ale s dětma i kolegyní dobrý. odpoledne, když ten jeden chlapeček spí, tak to na mě zas padá a přijde i pár slz. takovej tragickej pocit. cestou ze školky, chlapeček spokojenej, směje se, je s ním fajn.., je mi furt stejně. lítost, smutek, taková zbytečnost bytí. od deprese na výšce si s M děláme srandu, že zabít se je prostě taky možnost. není mi na zabití se, to zdaleka ne, ale napadá mě to. i teď ale, i když mi je smutno, jako už dlouho ne, mám v hlavě pevně tu zkušenost že sraby přichází a odchází a že to o ničem nevypovídá. jen mi tak zrovna prostě je. odpoledne je komplikovaný, serou se nějaký věci, štve mě spolubydlící, že mi cosi neřekla, nestíhám včas jet na hlídání. a všudypřítomnej smutek. aby ne, nosím si ho v sobě. hlídání. nová rodina. kamarádka dohodila, já po celou dobu ani nevim, jestli se mi chce hlídat u rodiny. děcka mám v práci. no tak ale jedu tam a uvidím. přijíždím skoro o hodinu později, než byla domluva.
a střih. v průběhu hlídání si uvědomuju, že deka depky je pryč. kam šla? jak. rodina je prima. děcka jsou prostě děcka. baví mě to s nima a zajímá mě, co vykládaj. maminka je sice jiná, jak já, ale je příjemná a vypadá velmi spokojeně se svou rolí matky. zjevně mají peníze. ale nejsou nabubřelí. normální lidi. z hlídání se procházím směrem na metro. ještě se mi nechce dmů a cesta trvá jen asi patnáct minut z bytu do bytu. jdu přes motol a kolem patologie. takže za touhle zdí budou nějaký mrtvoly, jo? píšu M, že echápu, co se stalo, ale že depka je pryč. doma vyzvednu psa a jdem na hezkou noční procházku a já vypisuju s M věci, co mi jdou hlavou. světlo a teplo, nahlížím do toho pár dní trvajícího temnýho stavu. lítost a touha po návratu chlapa a každovečerní smutek a chuť stulit se v jeho náručí a jen brečet. jasné vysvětlení. malá ven měla nějakou bolest a chtěla náruč mámy - chlapa. jak nám ty role dělaj paseku, když si po sobě navzájem požadujem plnění jiných funkcí, než jsou ty partnerský...
jak přes den chlap klasicky komunikoval o hovadinách, večer mi na oznámení, že se mi zázračně hlídáním udělalo dobře, neodpovídá. večer se dost pohádám se spolubydlící kvůli nějakým blbostem, začíná mí lízt čím dál tím víc na nervy. nejsem hotel ani její matka, abych jí pomáhala. jsem z toho v napětí, ale prostě jen nasraná, deka depky z toho se nevrací. chvilinku uklízím a usínám a sem ráda, že je mi líp. v noci mě probudí otevření dveří. chlap přišel spát domů. cože? je trochu opilej a že prý odpískal spaní kdesi. já ho ráda vidim, vždy ho ráda vidim, dělá mi dobře, když mě pod peřinou obejme. ale jinak to není to uf, eštěže tady seš. uvědomuju si v tom kráským bdělým stavu, že sem ráda, že přišel, ale že to není důležitý, že přišel. napadá mě ještě, jestli je to ten případ, kdy opilost znamená upřímnost a zjemnělost a on šel spát (musel jet přes celou Phu) tam, kam ho to táhne. ale netuším. vůbec se v něm nevyznám. ráno se mi s ním chce zůstat v posteli, miluju dotek našich těl u sebe. celonoční přitulení by nemuselo nikdy zkončit.
cestou do práce cítím to, co v tu noc - jsem moc ráda v jeho přítomnosti. ale prosimtě, milej zlatej, při vší lásce, co k tobě znám, dělej jen to, co chceš. vrať se ke mě, pokud to ty sám tak cítíš. samotá zas pociťuju ten svůj mír, že sama jsem dost. že mý štěstí není on. a tak.

díky Bože, za můj život.

uvidímě, co bude dál:)

a je to tady. trudnomyslnost

1. prosince 2016 v 14:33
náročný. teď furt. nutno podotknout, že mám menstruaci a že to je možná hlavní důvod toho stavu...

anebo ne, ještě jeden. trochu sem se rozšoupla s penězama a teď sem ve stresu, jak to dám. vyřešila by to jedna jednorázová brigáda za dobrý peníze, ale dotyčný ano ještě nezaznělo. už mě unavuje nemít peníze, muset šetřit a být z toho ve stresu. už je čas na hojnost, dělám dost, abych se finančně měla dobře...


dopadá na mě situace s chlapem. asi mě to začíná unavovat. anebo ta menstruace a prachy a za týden nebudu vědět, jak sem se cítila pár dní nazpět. včera jsem se viděla s naší společnou kamarádkou a to mi neudělalo moc dobře. nevim, proč sem jí kývla na setkání. když se skoro s nikým nevídám a s ní vlastne nemluvím moc ráda. stejně ze mě jen chtěla vytáhnout, jak to mám s chlapem...
no a zpět k mýmu prožívání. chybí mi chlap a přeju si, aby se vrátil a sem z toho taková frustrovaná a už unavená. proč nemůžu mít jednoduchej život.., já vím, že jednoduchej život je fikce. bla bla.
psala sem si včera při depce s mou milou M. říkala, že jí bylo nejhůř, když s ní nynější manžel na nějakej čas nebyl.
chlap se mnou stále komunikuje. komentuje svůj život. že neví, jestli si neměl koupit větší boty. že měl úspěch na prezentaci výzkumu. že potkal jiřího od nás z firmy na tamté schůzce a že mu řek, že mě zná. když mi včera večer bylo smutno, píšu mu, že mi je smutno a přeju si, aby byl u mě. bylo to o půlnoci a on na to napíše, že to už nedá a smutnej smajlík. všechny tyhle věci ve mně živí naději. a přitom je to dost možná fikce, možná je jen hodnej a zvyklej. a vracet se nemá ani v nejmenším v plánu.
jak mi bylo teď tři večery po sobě smutno, stále mám trochu zvýšenou teplotu, starosti s penězama a menstruaci (ach ty ženské potíže, jak jsou nekreativní), tak si skoro přeju, aby se chlap jasně vyjádřil, že buď i ano, ale časem, nebo ne a tečka. a já bych ho nejspíš dokázala odříznout, prosmutnit to. ale začít třeba po čase koukat po chlapech, jak se mi to povedlo v létě, protože ve mně bylo na několik týdnů od chlapa vemi čisto.


ach jo. jsem trochu zvědavá, jestli s koncem menstruace zkončí i depka. nevim, možná na mě konečně dopadá celá tíha rozchodu, samoty a připoutanosti k někomu, kdo chce být sám (zní líp jak kdo chce být beze mě).
napadaj mě takový věci, jako jít k nějaké kartářce se zeptat na budoucnost s chlapem. nebo k někomu, kdo dělá podobný věci. tak zoufale se po večerech cítím.


no nic. už vím, že ta jednorázová práce neklapla. takže zázraky z finančního světa za víkend se neuskuteční. snad v sobě budu mít dost síly na všechny možný jiný zakázky, v kterých je vpodstatě taky dost peněz a který mi dělaj doma energetickej binec nedodělanosti.

jdu si vytisknout pár stran Tolleho Nové země.
a udělat kafe. než se vzbudí dítě.
a o víkendu půjdu každej den na jogu.


howgh.
dělání smutky zahání. musim se do toho dát.

jaký je dnes den? zeptal se Pú

28. listopadu 2016 v 20:21
je dnes. ten mám nejraději.


dnes pociťuju vděk. on mnou teda propolouvá docela často už pár měsíců a je to krása. ale dnes sem se prociťováním vděku několikrát skoro rozbrečela.
pociťuju vděk za rozchod. chlapovi to zatim neřikám, aby to nebylo moc patetický. vypadá dost vyrovnaně, zatim to ale nebudu pokoušet. kdyby se se mnou chlap před půl rokem nerozešel, nezažívala bych teď takový smíření a takovej klid z rukou složených v klíně.

chlap tu byl defakto od středy. to mě vzal na večeři a přespal tu. ve čtvrtek taktéž přespal a od pátku tu vegetil, ptze já i spolubydla jsme byly odjeté. já se v neděli dopoledne vrátila a chlap se nezvedl a neodešel pracovat jinam. prostě tu byl, datlil do počítače, nechával si dělat čajíčky, občas jsme se tulili, dali si spolu oběd, smáli se a prostě pohodová normální neděle. poslední dny se necítím rozejitě. buď je to nějaký napojení se na sebe, jsme dost v kontaktu. nebo si něco namlouvám. on o ničem k tématu vztah nemluví, ani nenaznačil, že bychom spolu měli být. je to dobře. neplete na sebe bič povinnosti a mně nevytváří očekávání. já se chovám tak, jak se cítím. miluju ho a je mi s ním dobře, tak se chovám láskyplně. rozdíl oproti dřívějšku je v nyní nepociťované úzkosti. mám důvěru v to, co se děje a příliš se nezabývám tím, co bude. k ničemu by mi to nebylo. přeju si žít život s ním. je to ale o dost klidnější, než kdy dřív. uvědomuju si dusno, který jsem dříve vytvářela prožívanou úzkostí. proto ten vděk. mně to tehdy prostě nešlo jinak. rozchod a několik měsíců sama pro sebe mi dalo zkušenost toho prožívat to celé jinak.
ruku v ruce s tím, co jsem teď napsala, si ale uvědomuju jedinej scénář, kterej beru. že dřív nebo později spolu budeme. nevytvářím si žádnej jinej. racionálně tam mám tu druhou možnost, že mě to přestane bavit nebo jeho nebo se jeden nebo druhej někde zamilujem. nebo on přestane kounikovat a já nebudu vědět... tu pasivitu a nechuť o něco bojovat v sobě ale pociťuju velmi pevně. oproti dřívějšku věřím spíš síle skryté v klidu a harmonii a v lásce a přijetí než ve vehemenci hýbat s věcmi, dějama a lidma. že by plný návrat do ženské energie?
takže jo, může to dopadnout různě. a jo, vim, že se ke mně vrátit nemusí.
ale i v tom vim je klid:)


no a krom lásky se mi o ničem psát nechce. mám napilno. nebo měla bych mít. rozjela jsem takovej projekt, kterej by mi moh finančně zajistit pohodičku. je to krása a naplňuje mě to. dokonce mám i podporu od rodiny. no a do toho samozřejmě šití. pár dalších lidí po mně chce různý práce a já tuším, že teď to tak můžu mít - pracovní vytížení a z toho finanční jistotu. od ledna mě měsíčně čeká poměrně velkej pravidelnej výdaj v rámci konstinuční homeopatické léčby a práce ve skupině. ale tak nějak mám poslední týdny pocit, že tu finanční stránku života zvládnu tak, aby to bylo pohodlný pro život.


živote, děkuju, že seš jakej seš.

Kam dál