27.5

27. května 2018 v 15:08
mam kluka.
nemozne se stalo skutecnosti a ja mam kluka. po dvou letech po rozchodu, roku dobrýho dusi boliciho sexu s byvalym, po par pokusech a po jednom ciste mileneckým vztahu, kerej byl lecbou tech predchozich desiti let.

hrobarka ma pravdu. prijdu si uz dospela.
s novym vztahem se nekonalo zadne obri wow, zadne me zamilovani a vysazeni dotycneho na piedestal se zlatym sprejem obdivu. tak jak jsem to vzdycky delala...mam uplne normalniho kluka. prisla jsem k nemu tak nejak mimodek. dospela jsem a prestala potrebovat svy strategie zabezpecujici mi bezpeci v zivote. mohla sem nechat se deje dit a neridit je. mohla sem se ocitnout v necim zajmu a nepropadnout panice a nezdrhnout. mohla jsem rict ano plynuti.
jak jsem byla tak dlouho sama, mela jsem v modlitbe, ze si preju hodnyho kluka s kerym bude krasny milovani. a mam ho. zije samozrejme v miste meho studia a ne tady, a tak si nemuzu pestovat sve zavislacke zvyky. a ony jaksi i prestaly davat smysl. nepripadam si silene zamilovana, jen se tak vnitrne tetelim a mam radost. a tesim se, ze tady tu mou velkomestskou staci jednoho dne ukoncim a vratim se domu ke svym.
myho kluka znam tak pet let, ale nafrnena ven si ho nikdy nevsimla. neni to frajirek, nevynika nad ostatni, nesplnuje moje prisny pozadavky... ale bylo mozno vypnout nahradni system hlavy kecajici mi do zivota. ptze uz muzu byt dospela. ptze uz muzu byt spokojena.

tak tolik. pri poklidne nedeli, kdy se venuju zakazkam a mam vnitrni teseni z toho, ze me neubiji nuda volneho dne. ze pri nekolika hodinach bez deje nepropadam depresi a sneni, co by mohlo byt.

uf. porad je to takove... jak namalovane na slabem papiru hrozicim protrzenim. ale citim, ze jdu dobre. ze jsem spravne. ze jsem si vzala nazpet svuj zivot a drzim ho. i kdyz s nim jeste moc neumim zachazet. vsechno bude. ucim se.

a dekuju.
 

7.3.

7. března 2018 v 1:08
neposrat se z toho.

jsem unavená z politiky, řešení hoven na fejsbuku, neomezenýho výběru doby. není řešením vypnout si fejsbuk, jednak se skrz něj živim, jednak utýct od nepříjemna nevede k odstranění nepříjemna. a moje osobní zkušenost testovaná na vlastní mámě praví, že vyléčím-li si téma, téma přestane existovat, nehledě na ne-změnu tématu. čili hovna politiky, očkování, dotazů na akné na čele a podobně prostě přestanou pro mě existovat v momentě, kdy na to budu dostatečně zdravá.
terapie teď měla chvilu stop time. bože to byl klid! ve finále jsem teda zaznamenala snížení přísunu energie a jo, šéfe, dávám ti za pravdu, bylo to znát, že nás nedotuješ. se zapnutím skupiny jako zázrakem přišla energie do těla i na účet. no a pak taky je tam ta latentní posranost z toho, že se přijde na to, že nedělám dost.
ze soudku růžový brejle. lidi jsou zlatí. furt čekám kde přijde kopanec, ale mě lidi nikdy nekopali. jedinou tragédií mýho života je jeden rozchod, poser se, ven. a k těm zlatým lidem. o víkendu mi nezávisle na sobě dva lidi řekli, že jsem jak dítě bez hranic a proto je jim se mnou fajn. řekli to jinak, ale tohle je moje interpretace. a vůbec. jsou zlatí. furt od lidí dostávám. lístky na něco, že prej shnít v tý mý bublině samoty mě nenechaj, krásný slova, domácí likéry, astrovýklady, nabídky práce. sice furt čekám ten kopanec, ale tvl ven znova, žádnej nepřichází, už si na to kruci zvykni.
s bývalým pořád nekomunikuju a občas mi chybí ten superdobrej sex nebo ta moje nevědomky udržovaná nedospělost. ale převažuje velká úleva, že už se na něj nemusím vazbit. sex mám občas s M a i když je to tentýž případ jak bývalej, tak vztah z toho není a je to druhej ze dvou chlapů na světě, kterých se dobrovolně a ráda dotýkám. takže sorryjako, názory jak ze dvou maximálně odlišných planet, ale v posteli to klape a v noci mě objímá a tak ráda se na něj dívám.
a tak jsem dnes poznala, že můžu zamakat. to je totiž nejvíc, na podzim nebo vlastně v prosinci sem začla ve svých skoro třiceti letech poznávat, kdy mám co dělat nebo nedělat. začla sem se cítit. naciťovat. včerejší odpoledne sem strávila polonemocná spánkem a šitím novýho typu botek v posteli. dnešek po odpolední šichtě jsem věnovala komplet úklidu bytu (radim vám udělat to, co se mi povedlo na podzim, vyházet, co vyházet jde, ono se to pak doma tak nebordelí), abych předešla svýmu vnitřnímu napětí, že chci než přijedou naši uklidit. a doklepnutí účetnictví. jsem na sebe docela pyšná, nějakou dobu jsem to odkládala, ale pak jsem se do toho dala a mám to.
takže opakuju. mám uklizeno a mám hotový účetnictví. kdo má víc?!
po tomhle začínám věřit, že jednoho dne dospěju do stádia doopravdová dospělost, kdy si před sebou nebudu valit tu kuličku hoven poskládanou z odkladaných nepříjemen typu zubař nebo přepis auta. dokonce sem se už naučila telefonovat i když to bytostně nesnáším. ale zjistila sem, že to přežiju a nic se mi nestane.

připadám si jako hero. dneska. ne proto, že sem udělala hodně práce. ale proto, že sem v sobě pocítila, že dnes mám udělat hodně práce a chovala sem se dospěle a a nevysrala se na ten pocit. to je věc. dovolit si bejt dospělá. už můžu. bože já už můžu. děkuju.

29.10.

29. října 2017 v 13:54
tento vikend si pro jistotu často opakuju, jak moc se mám líp, než před lety. bo jinak bych upadla do trudnomyslnosti, marnosti, deprese a podobných radostných součástí žití.
když je mi mizerně (což tento víkend je), prožívám to jako nepříjemnost, kterou je třeba probolet a přetrpět. vim, že to zas odejde. taky to není trvalá marnost, ale takový vlny. dřív to pohltilo vše a východiskem bylo se zabít nebo to zaspat. tak jsem spala, bo na sebevraždu jsem dkybohu byla vždy srababa.
měl mi přijet jeden kluk na vikend a vysral se na mě. tak trochu se mi chce dodat, že samozřejmě. bo já to čekala. a ta samota víkendová je teda dost slušná konfrontace sama se sebou, se svou prázdnotou. chci kluky, co zrovna nespadaj do kategorie narukoutebudunosit. spíš spadaj do kategorie serunasvouholku. celej bývalej, však vy víte. tady ten aktuální je jak bývalej přes kopírák. pravda, patologie se o něco prohlouily a zároveň já už vim, že se nezhroutim z kdejaké krátkodobé bolesti. tak se to asiže vyrovnává... bolim, bulim, spíš sama nad sebou než nad tim, že nepřijel. bulim, že to tak mám. a opakuju si, že je třeba si tu šílenou samotu prožít, aby pak mohlo přijít něco jiného. tady ten kluk, co ho mám fakt ráda, mi od začátku říkal, že mu tyhle věci nejdou. že dycky zdrhne, že neví proč to tak má. a že jde radši pracovat, než se v tom nimrat.
a tak já jdu taky radši pracovat, to je totiž ten rozdíl oproti letům před, že mám ty témata a děje, ke kterým můžu utýct od aktuálního bolimsi.
a v pátek, kdy máme v Brně tanečkovou zkoušku, ho zkusim ukecat a jít přespat k němu. ptze jak on mě držel, to nezapomenu.

tématy podzimu 2017 jsou mi iluze, růžový brejle, odvaha, samota, ano, marnost, bdělost, důvěra a trpělivost.
 


dnes

16. dubna 2017 v 20:10
nepíšu. ptze to moc nepotřebuju a protože jak chybí kontinuita, i známý čtenářky teď moc neví, tak narážím na vlastní nastavený dlaně NE, příliš vysvětlování, příliš uvádění v obraz, příliš odporu z nepochopení. není toho třeba...

mám se docela dobře. s lednem mi započala, a děkuji za to, konečně souvislá terapeutická práce. někdo se mi věnuje a bude to tak následující roky. je to velká úleva. poprvé v životě cítím od osob, co jsou nade mnou, lásku a jasné vedení a ne práskání přes prsty, byť jen očekávané.
s vlastní rodinou je to dobré.
s chlapem (bývalým a jediným) pořád stejný. vídáme se a já v sobě furt mám to přesvědčení, že spolu stejně budem. i když jsme si teď hodně hodně vzdálení a každej si jdeme tu svoji cestu.
v práci dobrý, jsem spokojená na své pozici, s kolegama, se vztahama, s děckama, s náplní práce. rozjíždí se mi druhá práce a mi přijde, že je to přesně na míru. že je to přesně to, co mám dělat. a dostala jsem k tomu už i potvrzení shůry. že je to pro mne dobré.

všechno je takové..., správné. nemám v žádné oblasti mýho žití nějakej nesoulad nebo vzdor. terapie je místy hustá a ještě hustější a to to teprve začíná, ale je v tom velké ano, jsem tam velmi správně. ty všechny vazby kolem toho jsou velmi dobré.
pociťuju už od podzimu v životě silný vděk. i když zima bez slunce byla hutná až depresivní, ten vděk a pocit že jdu správně, byl přítomen i tehdy.

tak asi tolik. jsem nějak správně posazená v žití. a trvá to dlouho a mám důvěru. jsem v procesu a ten je pro mne moc dobrý.

14.1.

14. ledna 2017 v 11:18
poslední dny nejsou žádné zásadní propady. ani nahoru, ani dolů. nuda. ale ne ta spokojená. spíš taková nepříliš koncentrovaná depka. pěkně se mi ukazuje, jak vztahem nahrazuju vlastní neschopnost plně a hluboce žít. v mým životě je nuda! zábava tam byla, když jsem si mohla vytvářet vzruchy uměle. kdy si uměle vytvářím děj žití?
  • hlavou vytvořená schíza, že když se mi chlap neozývá, tak už dozajista nepřijde anebo má holku (v realitě celý odpoledne prospal, ptze rozrezanej zub a ze by rád přišel den nato. den nato teda přijde a je to tak vrcholně normální, že na dlouhý chvíle zapomínám na to, že spolu nejsme. smějem se, chystám jídlo, koukáme na film, milujem se, ráno se probouzím perfektně dotulená celonoční blízkostí).
  • sedím s kamarádama v kavárně a vykládám jim o práci, ptze se ptaj, jak sakra můžou být dvouletý děti samostatný. majitelka se mě ptá na to, co budu dělat a zda bych nevzala jakýsi směny, kamarádi chválí interiér (jak kdybych s ním měla něco společnýho), normální povídání.
  • Tuthi na anglině mluví tak nahlas, že sama sebe skoro neslyším. zase se dělám důležitou, když se ptám na nějaký detaily. tři akční hodiny třikrát týdně. kdy žiju, protože se to děje.
  • pozdě vstávám, abych pak musela běžet a pospíchat do práce, když jde kolegyně taky pozdě. dělám se důležitou, že jdu míň pozdě než ona a místo ní přebírám děti.
  • nákupy čehokoliv. dojem žití vybíráním vhodnýho předmětu. že rozhodně chybí tahle barva svetříku, další barevný legíny, nějakej domodra šátek, košík na ovoce, kniha tohoto tématu... v tomto bodě jsem se rozhodla nenakupovat nic krom jídla. podobnej mechanismus jsem si dala i na praní prádla. ráda peru prádlo, věším, rovnám do skříně. mám dost hader. pračka nefunguje a já to v současnosti nemám chuť ani peníze řešit. můžu prát ve školce. ale mám dost hader. už sem to říkala? dělám pokus - neprat a postupně se ve skříni dobrat i k těm málo nebo vůbec nošeným věcem. co ve finále zbyde, vyházím.
  • uklízení bytu a dělání hezka kolem sebe. to mi teď jde blběji. nemůžu šikanovat spolubydlící uklizeností bytu a depka mi dovoluje tak sedět na gauči a hrát debilní hru na mobilu. tak dělám jen to, co je už potřeba. zametám nebo vytírám když už jsou ty psí chlupy příliš vidět. nádobí myju, když se pod ním ztrácí linka, koupelnovou čistotu jsem taky o kousek posunula... a taky si všímám, že toho bince zas tolik nevyprodukuju.
  • umělý žití mi dělá i nutnost víc přemýšlet o jídle a chystat si a vyvařovat, abych si aktivovala chuť. jinak žeru jen sušenky, sušený mango a pomerančovej jujce. a kafe a čaj. tak se v nudě života vrhnu na vaření a zas chvilku mám dojem, že jsem normální, že nejsem napůl mrtvá. pak sním půlku porce a dál mě to už nebaví. a jdu hrát tu hru...
  • ještě bych tak mohla hodně dělat jogu a běhat. běhání mě teď napadá hodně. ale to až s jarem. když běžím, taky žiju. nebo když mi něco jde v joze. ale ja teď místo jog hraju tu hru...
  • děj žití je i ve spánku. dnes jsem měla krásnej sen. jak chodím bosa ve sněhu, pak zas v těch mých velkých pohorách, co nenosím. a taky jsem se tam hodně klouzala nebo jela po zadku po nějakým šikmým poli a protože to bylo skvělý, dala jsem si to vícekrát za sebou. že by znamení, že mám jít na výlet, kde bych trochu víc žila? než na tom gauči... každopádně dost spím. to je taky takový unikání životu. jak s tou nechutí k jídlu.
  • atd.
Ano, můžu čekat, že mě vnější podmínky oživí. Třeba změnit práci a totálně se do ní nadchnout, najít si jinej vztah a bejt strašně zamilovaná a milovaná, jet na nějakej velkej trip na několik týdnů a muset žít obstaráváním si spaní, jídla a podobně. Můžu jet za 14 dní k našim a jet s nima na dlouhej výlet na běžkách a unavený spokojený svaly mě zase budou oživovat...
Anebo spolíhat na homeopatii. To dělám. Jiří mi tak často tne do živýho tím, že napíše tři věty o nějakým tématu, že věřim jeho slovům. Věřím v ten restart. Prošla jsem za ten rok a čtvrt, kdy si nechávám pomáhat zvenčí, kinezkou, setknáním a čtením věcí od Shumavan, víkendovkou s Vojtou, herníma terapiema u Natálky a Omegou s konstelacema. Všechno pomohlo a někam zapadlo a posloužilo. Jdu hlouběji a hlouběji. Někde se ve mě kdysi něco posralo. A mně prostě nejde žít plnej život. Umím si uměle pomáhat těma vyjmenovanýma věcma výše. Ale tyvole já věřím, že život má být člověku smysluplnej, i když leží ochrnutej od krku dolů. A to ten můj jaksi není. Jen mám kolem sebe vystavený nějaký lešení a to vytváří dojem, že pod těma trubkama a deskama něco je, něco, co stojí zato. Je. Ale je to nějaký zakrslý a kope to kolem sebe, dejte mi pokoj.

Oproti dřívějším dobám si umím pomoct těma vnějšíma činnostma. Umím se oživovat. Dá se tak relativně pokojně prožít celej život. Ale nějak od toho žití čekám víc.


Ach jo. Jdu se oživit. Udělat kolem sebe hezko, něco dobrýho sníst, vrhnout se na šití nebo anglinu... A později si zajít na kafíčko do příjemné kavárny.

10.1.

10. ledna 2017 v 13:20
není mi moc dobře. dva dny mě limituje velmi nízkej tlak. jiří se na to konto ptá, jak jsem na tom ve věci odporu k mužům. tak si vzpomínám na babiččino: jeden byl ožralec a druhej nedbalec. a na mamčino zbožšťování táty a rýpání do něj v napětí a stresu. a na babičku z druhé strany, kdy se stará o dědu, co je od třiceti v invalidním důvoru s něčím psychickým. podvědomě v sobě jistě mám odpor k mužům. moje nechopnost se nechat sbalit v pubertě. moje navázanost na chlapa a klapky na očích a uších. moje clona na všechny ostatní mužský kolem. protože ten jeden chlap.
ten můj jeden chlap u mě byl v neděli a bylo to tak vrcholně normální, že nechápu, proč spolu nejsme. nebo chápu.., on chce být sám. on se chce rozhodovat jen podle sebe. on to potřebuje. no a po dvou lahvích šampaňskýho a několika příjemných hodinách povídání se sestrou a jejím mužem kdy vedle spí jejich miminko, si píšu s chlapem a on říká, že v březnu odjede do toho zahraničí a že zase váhal mi to oznámit. že to nazývá svým projektem já. a já mu na to píšu, ať to prosím udělá. ať má svůj projekt já. a já že ho budu do té doby líbat, objímat a milovat. a zatímco ve mně přes noc narůstá tíseň všech těch pseudostrachů, vím, že mu to řeknu znova. ať jede. jestli se ke mě má vrátit, tak leda, až k tomu dospěje... a já zatím prosím o sílu tohle všechno přežít.

no a ráno se probudím s ještě nižším tlakem a jdu do práce jako mátoha a představuju si, do které závěje sebou seknu. a vím natuty, že je to psychosomatický. že se mi vpodstatě nechce žít. a proto už dva měsíce trvající nechuť k jídlu (která mizí, když mohu jíst s blízkýma a milovanýma lidma). proto nízkej tlak.


oh bože. příští čtvrtek jedu na kemp. už teď brečím, že mám tu možnost vrhnout se po hlavě do celýho procesu. už se umím udržovat v jakš takš použitelným stavu, prožívám bolesti, strachy a temna, ale umím z nich vystrčit hlavu a vím, že zas bývá líp. umím si najít činnost, která mě z momentálnáho srabu vyvede. umím přežívat a dost často to vůbec nebolí... Ale vím, že se lze úpně vyléčit. opustit ty schémata a nevědomě běžící procesy, z kterých roste upoutanost na chlapa nebo nízkej tlak.


tohle žití je k nežití.

temné noci duše ve třech hodinách

29. prosince 2016 v 15:24
Zvláštní den a zážitek včera. Jiří už předem hlásil, že bude hodně husto, pekelně. Ovšem mně bylo po většinu dne spíš dobře než blbě. Večer předtím byl zvláštní, částečně bolavej. Psaní s chlapem. A opět nevim, co z toho jsou mý přání a iluze a co fakt poznám. Nicméně byť z psaní nic nevylezlo za konečný řešení, výsledek, mně se to celé jeví, jakože on mě miluje, ale je velmi paralyzovaný minulostí. "Ty si nepamatuješ, jak špatnej partner jsem byl?" Jak kdyby mu trauma z naší společné minulosti, neodžitá a v sobě stále držená bolest, výčitky svědomí i zamrznutí způsobené mou invazivností nedovolovaly jít dál. Otevřít se něčemu novýmu. Ať už životu se mnou nebo prostě plnýmu žití. K podobnému, ale ve mně, se vrátím později. Zpět ke včerejšku. Cesta vlakem, kde sem potkala Terez, povídání. V Brně M a děti. Moje přelívání z "ráda je vidim" do "to je náročný, mít dvě děti". Cestou z Brna ve vlaku na mě padla temnota, beznaděj, bolest. Nejprve se to velmi týkalo pouze chlapa. Strachu, že spolu třeba nebudem. Že si to všechno namlouvám, nalhávám, že stejně kdyby se vrátil, tak bude zpět zas jen tak polovičatě, že žádný skoky do náruče se nebudou konat, že to spočinutí ve vztahu, odevzdání se.., že toho on stejně nebude schopen. Pro všechny svý obrany. A já bych byla nejistá, ve strachu, kdy zas uteče. A že při větším kontaktu padám nazpět do těch scénářů, kdy zapomínám žít sebe a moje prožívání se odvíjí od jeho, od nás. Teď zpětně mě zase zachvacuje soucit a nadšení a snad přesvědčování sama sebe, že prostorem, který bych mu byla schopna dát, by pookřál, uvolnil se, přestal být v obraně. Ty temna ve vlaku byly existenční. Vzpomínala sem na ty časy, kdy sem se řezala, a dovedla si dost dobře představit, že bych to udělala zas. Reálně asi ne, k ničemu to totiž není. Ale cítila sem se velice podobně, jako v temných dobách. Cestou od vlaku domů se objevoval kus poznání. Vůbec nepomohl k tomu cítit se líp. Spíš naopak. Stupňoval se to a já sem brečela. Všechno mý napojení na chlapa, přání, aby byl se mnou, odevzdanost a podobně…, obávám se, že je to jen moje vlastní prázdnota, kterou on má vyplňovat. Zbytečnost mýho života a žití. A smysl mi má dát chlap nebo děti. Nevim, jak to je. Snad má člověk pociťovat smysl žití jen tak, bez nutnosti vnějších smyslů ve formě vztahu, rodiny, práce nebo domova. Ale nedovedu si to představit. Po velmi dlouhé době na mě takto dolehla tíseň mýho vlastnního života. Vlastně mi ve finále pomohlo vystrčit hlavu z největšího temna na vzduch uvědomění, že mu můžu dát vědět, napsat, že je mi zle. A že mu můžu říct, jak mi je, že je mi zle, jak už dlouho ne, že on je pro mě útočiště a teď zrovna si absolutně přeju ležet mu stulená v náručí a jen brečet. A že po čem hlavně toužím, je být v souladu se sebou, mít se sama se sebou dobře. Mít ten smysl. Ale že nevím, jestli ho lze mít bez těch vnějších věcí typu rodina. Ventilovat to a pojmenovat si to a vědět, že se mu můžu ozvat, to samo pomohlo. A ani sem mu už nepsala a nic. Prostě to velmi rychle odešlo poté, co sem si dovolila ho klidně kontaktovat. Večer byl vlastně fajn. V noci jsem se budila, ale spala klidně a neprožívala už žádný hnusy. Můj život je dál beznadějnej:), ale teď jedu domů do Prahy, kde mám hlavní úkol přežít těch několik zbývajících dní, než odejde spolubydla. (sem ji totiž před Vánocema vyhodila, protože mě nezajímá, štve, je jak koule u mý nohy a na to nejsem zvědavá. Taky bývá vzteklá. Ledasco mi zrcadlí.., ale už stačilo.) Po tomhle rozptýlení, kdy na ni můžu být naštvaná a necítit se dobře zdánlivě kvůli tomu, že tam zavazí, na to všechno budu sama, za všechny blbý prožitky si skutečně budu moct sama a pak se uvidí. Hodlám šít, jógovat, být produktivní. A snad uchopit a realizovat, co znova připomínala Veru. Makat. Nezavíat oči a neodvracet hlavu od těch vnitřních prožívacích procesů. A s nadějí hledím k homeoterapii. Skepse se míchá s očekáváním. Nemůžu jinak.

Přesto zůstává.., přeju si rodinu s chlapem. Vztah s chlapem. Sílu pro vztah s chlapem a pro konfrontaci sama se sebou, která nutně přijde. Ať už se potvrdí, co říká kyvadlo a co si přeju, nebo ne.

.
.
.

Teď už sem doma, ve svým pokoji. Vedle je spolubydlící a já nemám ani chuť si tam jít udělat jídlo. Ať jde prosím pěkně do prdele! Ideálně hned:) Moni, víš, jakej je rozdíl v důvěře v bydlení s tebou? Mám k tobě úctu.


Chtěla bych do konce masakrovýho roku 2016 dokončit nějaký děje. Vevnitř toho asi už moc neodpracuju.., ale volím si k dokončení vnější realitu. Odnést na charitu vytřízený věci a pověnovat se ručním pracem, které jsou rozdělány. Co půjde dokončit, to dokončit. Ještě bych potřebovala prodat dvoje outdoor boty. Nechcete?:D No nic. Jdu se vybalit.

moudrá Shumavan

9. prosince 2016 v 17:11
"... vždy přijde něco, co nás k dospělosti postrčí, jemně, nebo prudce, to záleží na každém - v tu chvíli jde ale opravdu jen o to být k sobě co nejlaskavější, k celému procesu. Nechtít změny, ale přijmout, co je, učit se na svět dívat jinak, pak všechna obrana zmizí a zodpovědnost vejde do prostoru."

laskavá k sobě a k procesu.
nechtít věci změnit.
pozorovat.
pozorovat svůj úhel pohledu a své vnímání.
pozorovat každý prožitek a každou emoci a každou bolest.

pud sebezáchovy

9. prosince 2016 v 13:25
to rozsekl.

hodně se mi teď vracely depkový stavy z chlapa. začal mě ten stav vysosávat a nebylo mi z toho dobře. anebo spíš mi z toho není dobře. určitě to bylo tím docela intenzivním vídáním se. a on teď je vystresovanej a přepracovanej a míň komunikuje a mně je dlouhý, že od uterka ráno nebyl doma a jediný na co se ptá, je kontakt na nějakýho akupunkturistu, že švagrová přenáší, a ať jí to nevyvolávaj (což je teda hezký, ale mně a mýmu vnitřnímu dítěti, hahaha, chybí osobní kontakt, ňuňuňu a vyznání lásky nadosmrtismrťoucí zabiteměněkdo) a mám z toho smutek, že chci aby se už vrátil a podobně...

zas to rozseklo včerejší hlídání. tam se právě zaktivoval ten pud sebezáchovy. setkání s otcem těch supr dětí a mužem té prima ženy. nelíbil se mi, nebyl mi příjemnej ani sympatickej. jakmile jsem zabouchla branku, hned mi hlavou prolítlo, že chci dobrýho muže, chlapa, otce svých dětí. i kdyby to neměl být ten můj chlap...
a začínám být na toho mýho chlapa pomalu naštvaná (hahaha, Ban, neříkalas ty, že nám přeješ všechno štěstí světa nebo tak nějak, sem si to možná trochu ozdobila, ale že jemu o trochu míň, protože se na něj kvůli mně zlobíš?). tak už se taky zlobím. a protože mu žádný zlobení řikat nehodlám, tak se právě zaktivoval pud sebezáchovy a mě to od něj zas lehce odtahuje.
seru na to.
už mám skoro všechno na ten projekt a dám se do toho. začla sem šít. baví mě moje práce v jeslích.
a až přijde čas, tak se něco stane. buď se ke mně vrátí, nebo o to už (zas) nebudu stát a v tu chvíli v sobě musím udělat prostor pro jinýho chlapa. zatim mě chlapi nezajímaj...
(... i když včera večer při venčení mě pozdravil nějakej muž. prostě řek dobrý večer a šel dál. nevim kdo to je a nic. bylo to příjemný...)


a už nám byla vzniknuta skupina k naší terapeutické skupině. v lednu vyplouváme! to bude hukot. těším se, bojím se. asi všem důležitým lidem v okolí dám předem varování, že za sebe následující rok neručím. lidi, co už v tom jedou, hlásí vztek, denodenní vyplavování traumat z hloubek potokama slz, bolest a podobně. emocionální sračky ven! lidi, co v tom jedou ještě o něco dýl, vypadaj o deset let mladší, než na začátku, a jejich životy dostaly zbrusu nový obrysy. hlásí klid, jakej dosud nezažili. oh bože. díky za tuto možnost.


jdu na oběd.

neděle v úterý

6. prosince 2016 v 15:07
dnes nejsem v práci. ráno jsem do ní sice vstala a vyšla na cestu, vzápětí mi ale přišla zpráva od kolegyně, že bude málo dětí, a jestli si nechci vzít sick day. včera jsem totiž byla docela mrtvola. tak sem jí napsala, že doma zůstanu, ale už se cítím dobře, tak si vyberu den dovolené. ještě mi stejně zbývá pár dní vybrat. řéďa to odsouhlasila. tak jsem se vrátila domů.
doma dnes spal chlap. udělala jsem nám snídani, on se venku proběhl se psem, na mý předčítání článku o Mikulášovi reagoval slovy raděj mi něco povídej. hezký. pak v sms napsal, že děkuje za příjemný ráno. měl včera nějakej splín, už prý trvá od neděle. nechtělo se mu být u bráchy, nechtělo se mu být nikde. já mu navrhla, jestli nechce sem. a tak přišel. a ráno byl zjevně v lepším rozpoložení, než večer. ňuch ňuch, egíčko si libuje. anebo srdíčko?
... když večer přišel, byla sem ráda, ale jak měl ten splín a jen tak ležel jak mrtvola, tak sem si říkala, že to je pruda:) že by možná fakt bylo jednoduší se na něj vyprdnout a počkat si na nějakou novou lásku... vzápětí sem ho objala a on se mě chytil a já si říkala, stejně ho miluju, tak co.
ten večerní pocit byl zase ta nezávislost. jednak uvědomění, že být spolu znovu by asi nebyla občas zas taková sranda. zároveň ale na to mám. před několika dny jsem si napsala na stěnu text z Listu Korintským.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bych neměl,
jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví,
rozuměl všem tajemstvím
a obsáhl všecko poznání,
ano, kdybych měl tak velikou víru,
že bych hory přenášel,
ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám,
ano, kdybych vydal sám sebe k upálení,
ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá,
laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá
a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně,
nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit,
nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti,
ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv,
láska vydrží,
láska věří,
láska má naději,
láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.

https://www.youtube.com/watch?v=e9p5s0syVrQ&list=RDEMGQNtsr-k0PsX9aZOjmYyVg&index=27


Teď poklízím, vyprala jsem, peču rohlíky, chystám si šicí stůl. Moc příjemnej den. Více takových! si dám:)

Kam dál