Červen 2016

dnes

30. června 2016 v 21:35 den za dnem
Život se žije a já jen koukám.

Kotě už umí samo jíst a pít a kaká a čůrá tam, kam má. Bezva. To by bylo vyřešeno. Teď jsem se přistihla, že se mi nechce psát do jedné fb skupiny inzerát, aby se ho někdo ujal... Doufám, že se mi nechce jen ZATÍM! Ptze naposled včera mi chlap s úsměvem řekl: ty si ho necháš, já to vidim. A já ho předsvědčovala, že to rozhodně nemám v plánu...


Byt k přestěhování zatím není. Tak se nestěhuju. Chlap si domů chodí na čistý prádlo a na sex, občas i na trochu servisu ve věci cítím se sám. Já se cítím taky sama...

V úterý mi naše bezvadná ředitelka řekla, že ty konstelace nemám brát úplně doslova, a já si z toho vzala, že to je fakt (tedy nemusím pouštět ze sebe chlapa...). Nechce se mi, totálně se mi nechce! Nepotřebuju s ním dělat léto, mám svý plány a fakt mi vyhovuje svoboda, jakou pociťuju jeho rozejitím se. Ale, miláčku, prosím prosím, nemohli bychom takto fungovat a být u toho ve vztahu? Nechybí mi společně trávenej čas, chybí mi blbosti. To že spolu usnem, venčíme psa, uvařím nám, milování tak často, jak máme chuť... Miláčku, prosím, nemoh by ses vrátit a dělat si dál, co chceš? Trávíš si večery po svým, chodíš s klukama koukat na fotbal, o víkendech jezdíš často za svýma lidma ke kořenům, jsi sám když máš chuť být sám... Děláš si, co chceš a já dejchám, protože se nepřizpůsobuju... Nemohli bychom prosím zkusit být spolu a nesvazovat se přizpůsobováním, jak jsme to blbě dělali předtím? Prosím...
Dnes se tu balil, ptze jede zítra na tábor. Na ten, co si ho několik let nedovolil, ptze přizpůsobování se a pocit, že to nejde. De. Všechno. Když člověk žije sebe. A tak se tu balil, já přišla úplně vyřízená z práce. Objala ho a mohla být vyřízená v to jeho náručí. Trochu sem brečela nad náročným týdnem i tím, že prosím prosím zkusme to, ale tak zlehka, nemám chuť ho přesvědčovat a nutit a manipulovat..., buď k tomu dojde sám, anebo nedojde. A mě to pustí samo.
... No a tak se balí, já pak vezmu psa, on na sebe navěsí všechny svý zavazadla, a jdem na metro. Cestou říká: ty běháš, že? Ne, proč? Máš hrozně namakaný nohy. To mám od vždycky... A já vím, že miluje mý nohy a miluje mý tělo. A při milování ztrácí hlavu a říká mi věci, který si druhej den vyčítá. A při rozloučení na tom metru nutí psa, ať mu dá pusu, mě vlepí jednu na tvář. A říká: a napiš mi občas, jo? Já ti taky napíšu...
Je to hodnej kluk. Jeden neví, jestli je jen hodnej, nebo to dělá ze zvyku, nebo prostě sám nechce pouštět...
A tak jeden na ten svůj milovanej tábor a já vím, že bude deset dní totálně šťastnej, špinavej, zarostlej, polonahej, s klukama, co ho žerou, s velkýma klukama, s kterýma se žerou navzájem. Šťastnej. A jsem spokojená za něj. Že si dopřává. Plnýma hrstma. I to jeho ne, nechci vztah. Dopřává si plnýma hrstma to, co si roky odpíral. Dělá si co chce. Chová se dle svýho nitra.

Z metra jdeme za ovcema a na třešně. V sadu zkopnu žabky do trávy a šaty nešaty, škrábu se na strom. Bábi, co jde kolem, se směje. Já na ni, chcete hodit třešně? Ona nechce. A říká, že jsem šikulka. Já na to, že co se v mládí naučíš... A ona, ať mi to zůsten co nejdýl. Já bosky a v šatech lozím po třešni a cpu se a cítím, jak skvělej den je. Děti ze školky odlifrovaný, úkoly splněný, já totálně vyřízená z posledních dvou týdnů, chlap na cest do ráje, a já v sobě cítím tu krásnou věc, že nemusím dělat nic. NIC! Miluju ho a nedělám nic, abych to někam sunula. Je to velká úleva.
Baru mi dnes poslala článek, co sem četla už dřív, ale teď mi hezky kápl do noty. http://magazin.maitrea.cz/moudra-zena-duveruje-a-umi-cekat/ . To je přesně ono. Chlap mě kopl do zadku, aby mi ukázal, jak jednoduše jde mít klid. Přestat řešit...

Dnes na tom stromě a s těma svalnatýma nohama jsem se cítila skvěle. Pak jsem asi půl hodiny volala s tátou a to bylo taky bezva. Asi za něma zas někdy vyrazím. Podívat se, jak položil tu podlahu, vypít s ním pivo pod lípou. A nechat se vyšťavit mamkou:)

Je fakt dobrý, jak mi ten svět bez mých zásahů funguje. Říkám si, že to asi výhledově bude chtít víc peněz. Pár dní na to mi ředitelka říká, hele a ty bys nemohla dělat příští rok ještě o hodinu dýl? Mohla. To je přesně ono. Pak na parádní pracovní večeři říkám naší Aduš, co ví všechno, hele a když bude jó problém, tak se jednoduše zeptám, esi by mi nepřidali. Při nejhorším řeknou, že ne. A ona na to: tobě by přidali, ty jsi poklad a potřebujou tě. A pak si čtu osobní přání od ředitelky a je to fakt dobrý: "Díky za... ... odvahu a otevřenost poznávat souvislosti světa. Ať se potkáš s tím, co je tvé!..."
Mám se skvěle.

Kocourek spí, trenýrky jsou na sušáku, vedle mě čeká šicí stroj, abych rychle spíchla kolegyni tašku jako poděkování. Je to s ní náročný a dlouhodobě nevydržitelný. Ale dávám si ještě dva školní roky a hodlám z toho vytěžit max. Aneb když je něco děs a otravný a nevím co s tím, tak hledám, co s tím. Co v sobě s tím. Druhý změnit nemůžu, sebe jo. A proto jí děkuju. Že je tak dobrej trenér!

Mám se dobře, Velmi unaveně, vyčerpaně poslední dny, někdy dost osamoceně, ale skvěle.







Konstelační víkend s kotětem

26. června 2016 v 23:43
Mám za sebou zajímavý víkend. Věnovala jsem ho sobě. Na výběr byla svatba kamarádů, já se ale rozhodla pro dva dny konstelací v malé skupině. Bylo to bezva. Snad po úplně všech stránkách.
Celé to začlo tím, že při sobotním ranním venčení čoklise jsem našla kotě. U nás vedle baráku. Co chcete takhle v sobotu ráno před celodenním pryč dělat s mrňavým kotětem, co sice hrdinně prská na psa, ale jinak se sotva udrží na nohou a rozhodně vypadá dost bezprizorně?
Nějak to proběhlo, úžasně zafungovala prozřetelnost ve formě mezilidské pomoci (kotě má tak 5 týdnů a čím ho chcete živit...) a já mám doma v košíku na klíče vrnící, tak snad spokojený kotě. Tímto znova moc děkuju Koleni za dnešní cat-sitting servis!❤️❤️❤️
Ke konstelacím asi teď moc psát nechci. Snad jen, že to celé bylo jemné a mírné a něžné a přesto mi to jasně ukázalo směr, jakým mám namířit svou pozornost. Ve věcech vztahu, ve věcech seberozvoje, a to i v dlouhodobých horizontech. Jsem z toho celá taková vyklidněná. Těším se, až mi od Míši přijde zvukovej záznam a já si nějterý věci připomenu.
Tíží mě, že vztah je opravdu zkončený. To je mi líto. Že tam není možnost ho opravit a zkusit to znova. Pěkné je, že tam ani z mé ani z jeho strany nejsou křivdy a negativní emoce. Že k sobě cítíme jen vděk. A že Mým úkolem je ho pomalu propustit. A že já opravdu mám namířit svou pozornost plně k sobě. A že prý to nebude ani velká dřina a vypadá to, že ani nemám být na ten život sama. Že mě snad čeká partnerskej vztah, kde budu mít podporu. Kde budu šťastná. To by bylo fakt krásný... Zatím si v sobě ale hýčkám lásku k němu. Ale myslim, že to chce jen kus času. A já si ho dopřeju. Pomalu ho pouštět.

Tak a teď spát. Čekají mě poslední 4 dny s dětma. A fakt je moc ráda předám prázdninám a užiju si několik týdnů bez dětí. Se psama, kočkama. A se sebou samou. Skvělý. Parádní prognóza. (A na tomto si uvědomuju, jak je dobře, že ho propustím. Ptze..., já nemám chuť s ním trávit prázdniny...)

dobrou

dnes brečím

21. června 2016 v 12:48
tento článek je jen výšplecht momentálního stavu. jak mi to běží hlavou a brečím, tak to píšu.

ach jo. čeká mě dřina.

teď jsem si pár dní libovala v lásce k chlapovi. pěkně jsem si pěstovala iluzi, jak jednoho dne zase budeme spolu. on u mě poslední dobou tak jednou týdně přespí a milujem se a on pak kňučí, proč mám sakra tak sexy tělo a jsem tak krásná. a že nám to v posteli tak hezky funguje a má výšitky, že se neovládá. a já si ty slova pečlivě pamatuju. no ale vracet se nechce. nechce se mnou být, nechce tomu ani dát šanci, protože nevěří, že by mohlo být něco jinak. je mu smutno a osamoceno, ale nestýská se mu po mně. masakr tohleto slyšet, vám řeknu. od těch postelových vět po ty odmítací. taky říká, že to zvládá hůř než já. že je mu často fakt hrozně.
a teď, když dítě usnulo, koukám na fb na jeho online stav a krásně si uvědomuju, jak má pravdu - že by to nebylo jiný. se smutkem si uvědomuju, že bych to nedala, dělat ten vztah jinak. že nejsem dost silná a stabilní a nezávislá, abych zas nezačla toužit po tom, aby on uspokojoval mý potřeby.
ctím jeho rozhodnutí, není to bůhvíjaká bolest, že nechce zpět. vidím ten potenciál, co mi to dává. já ho pomalu využívám. potřebuju nějak sebrat sílu ho pustit. přestat si škodit tím, že se občas vidíme a milujem se spolu a držíme se v náručí a líbáme se. a že mu vařím a on se cpe, protože mu chutná. a že mu s láskou peru prádlo. a že doufám, že spolu budeme. moc si to přeju.
Natálka mi na to napsala, že dokud ho jen myšlenkou držím, dokud doufám, tak on je ke mě připoutanej a bude se odpoutávat. čím víc dávám jeho směrem pozornosti a energie, tím víc budu nesvobodná a on v pasti. že sama sebe blokuju. a dokonce že tím, že ho držím, on se nemůže sám proměňovat a být třeba jiným (třeba být ve vztahu aktivnější). že pokud spolu máme být, tak se to stane, ale mým poutáním se k němu (byť v představách), tomu nepomůžu. uf.

a tak koukám na byty, mám kamarádku, se kterou budu bydlet. ale je to moc peněz, na to nemám. anebo možná mám, ale chce se mi to řešit jen napůl a hledám výmluvy...


je pro mě mnohem těžší rozhodnout se, že ano, pouštím ho, odcházím, držím si svou hranici..., než přijmout jeho ne, nechci se vracet.

kolikrát se takto blokujeme spíš my sami, než že by nám nebyly příhodné podmínky?


ach jo. potřebuju brečet.
dnes jdu na kinezku, tak určitě brečet budu. poprosím o bachovky na toto - na to odpoutání se.


většinou mi pomůže někudy se vyblejt z toho, co mi jde hlavou. buď si to napsat, nebo sem, nebo jemu, nebo někomu. mám vždycky hned za tou bolestí všechno skvělý, co z toho vyplývá. všechnu tu nezávislost, kterou v sobě živím. teď mě prostě čeká pustit chlapa. ani si nemyslím. že by mi pak měl moc chybět nebo že by mi mělo být smutno... je to strach před skokem, přestože na zádech mám perfektní padák a pod sebou nádherný kraje a obrazy a možnosti a všechno je to něžný, měkký, naplněný láskou k sobě. momentálně převažuje strach něco známýho opustit, přestože před sebou nečekám vůbec nic špatnýho.

uf. chci domů. a dělat meditaci Návratu duše. pár dní na to myslím. dnes po kinezce bych na to mohla vlítnout...

ach jo, miláčku, proč nemůžeš být můj miláček? proč už tě nemůžu podporovat a položit si tvou osamocenou hlavu na svý rameno, jak jsi to včera udělal?
bylo to tak pěkný..., v jednu chvíli se mě zeptal, jak mi je. já řekla, že smutno, že bych potřebovala obejmout. a on mě tak pevně objal a přitiskl k sobě a já mu sedla na klín a držela se ho a začla plakat a mohla jsem plakat a plakat a plakat. a on mě jen držel. já se vyplakala a řekla, že už zas dobrý. a on mi právě na to řekl, že to celé zvládám líp než on.
oh bože, tolik ho chci podporovat, ve všem. tolik je mi líto toho, jak ten náš vztah byl blbě nastavený. je mi líto jeho uzavřenosti, že si nevzal prostor, abych já mohla být mírná a v pozadí mu dávat podporu... je mi líto, že jsem nedokázala vzít svou rozvíjející se nezávislost za správnej konec a dát mu prostor. nešlo to, nezávislost byla malé dítě, které ještě nechtělo být zodpovědné a brát na svý bedra naše úkoly.
oh bože. nemám ráda skoky do neznáma. nemám ráda skoky. teď musím skočit. důvěřuju sobě a své cestě. plně.



uf. jdu si udělat nějaké dechové cvičení.

16.6.2016 mírnost sobě

16. června 2016 v 23:19 den za dnem
mám tu sestru. a emoce. rozhodila mě. ona je takovej diplomat, skrytej manipulátor. já jsem zas ve svým nadšení nad sebou sama invazivní. mluvily jsme a už asi poslední dvě hodiny jsem věděla, že mi už stačí. že to de někam, kde být nechci. nevim, proč sem to neřekla (sakra). nabývalo na intenzitě, až k tomu přišly emoce. je jedno, o co jde.
je mi teď smutno, chybí mi chlap. klasickej útěk od nepříjemných věcí k němu. no a co? on není. i možnost mu napsat jsem zavrhla, nemá to smysl.
uzdravování sebe často obnáší i odříznutí rodiny. aby se i ta mohla vyléčit.


někdy mi chybí ta možnost, kterou už vím, že nechci, prostě hodit všechny ty bolesti do náruče někomu. teda jemu. někdy bych si zase ráda myslela, že mý štěstí spočívá v něčem vnějším. ale nalhat si to už neumím:)
je to dřina. dnes se cítím poněkud semletě.

oh bože, nechce se mi. nechce se mi jít do toho si vzít z té události se sestrou to, co tam zjevně je. uvědomuju si, jak jsem ve svým přesvědčení otravná a že ledaskoho to nezajímá. uvědomuju si, jak často jsem celá rozvášněná chlapovi něco vykládala a jasně že v pozadí bylo měl bys, dělej to jako já, a bla bla bla.
a jaký je toho řešení? automat si najede na odsouzení se. klasika. cesta do pekel.
ale já to už umím jinak. být na sebe hodná. vždy a za všech okolností. je jedno, jak mi to šlo před chvílí, jde o to, jak to jde právě teď.
mírnost
mírnost
mírnost
hlavně k sobě. až to funguje k sobě, bude to fungovat i k ostatním. až plně zvládnu být jemná, mírná, hodná, milující a bezpodmínečná k sobě, teprv pak to jde k druhým.


16.6.2016

16. června 2016 v 12:31 den za dnem
ledaskdo má dojem, že to s tou péčí sobě přeháním. že bych měla i nějak normálně žít a neřešit sebe pořád.

nesouhlasím:)
představuju si všechnu tu péči jako malé pevné drobečky, které vyplňují zatím dost pórovitý kámen pod mýma nohama. až bude celý kompaktní a bez mezer, rozhlídnu se po světě a budu cele dejchat. péče, co si věnuju, nese velký koše ovoce. mám se v životě čím dál tím líp.

poslední dny mi je trochu hůř. jednou doma zase přespal chlap. už mu začíná chybět domov. a pro mě je těžký vědomí, že o domov se mnou nestojí. je mi z toho smutno. zlehka. tolik si přeju, aby náš vztah měl ještě jednu šanci! pořád v sobě ještě živím naději, že se třeba chlap rozhodne to zkusit. být doma, dát tomu kousek času. já bych dál dělala to, co dělám - věnovala se sobě... velmi si hlídala myšlenky a prožívání. neradila mu, neomezovala ho, nic po něm nechtěla. když by se nějaké chtění objevilo, chytla bych ho za pačesy a dala si to sama. člověk má být plně soběstačnej, pevnej v sobě, nezávislej na partnerovi. to je můj cíl. moje cesta. to se učím. tolik si přeju zkusit to žít ve vztahu s ním. opečovávám v sobě naději (touhu, iluzi), že by mě dokázal milovat, kdyby moh dejchat.

a nech mě, světe, si v sobě tuhletu iluzi držet. jsem dost silná na to, abych ji nechala odejít, když na to bude připravená.


udělalo mi moc dobře na duši, co dnes psala Veru na fb.

"Část musím pochopit a část musím naplno prožít. Abych se vyléčila ze svých starých zranění, nestačí mít jen racionální a aktivní přístup řešení (muž). Je třeba stejně tak rovnovážně přidat i intuitivní velmi niterný přístup k prožívání emocí (žena).
Tvoje racionální část, tvůj otec, tvůj vnitřní muž chce všechno pochopit a aktivně vyřešit.Tvoje iracionální část, tvoje matka, tvá vnitřní žena to chce naplno prožít a pasivně v tomto svém prožitku zůstat tak dlouho, dokud to vnitřně cítí jako potřebné." (FB: Shumavan)

to je ono. já nemám chuť ze sebe vyrvat lásku k němu. miluju ho a tak to prostě je. pokud se to má změnit, tak se to změní. ale já na to nemusím tlačit.


zanedbávám teď některý sebeuzdravný techniky, nechce se mi se konfrontovat s některýma temnotama v sobě, jsem líná. tak jen čtu Ženy s vlky a hlavně Tolleho Přítomnej okamžik. oboje je skvělý. hlavně Tolle mě naplňuje klidem, protože to aplikuju a je nádherný si uvědomovat, že to jde. být pozorovatelem yvýho myšlení. a svých emocí. povznýst se na ten prožitek a sledovat to. jak mi právě teď je? sledovat, co si tam ta hlava blbne. a stopnout si to, když chci. všechno to jde jen v kratičkých časech. ale tréninkem se dostanu z vlivu svýho superanalytickýho mozku. a bude klid.


máte pěkné šaty, slečno

14. června 2016 v 16:47 den za dnem
někteří mí přátelé či rodinní příslušníci mi opakují, že se zas někde zamiluju. neboj vendo, to přijde, ani nebudeš vědět jak! a já si říkám, že bych měla začít pokukovat, co je kde k mání, když to říkaj.

včera mi jeden chlapík řekl: máte pěkné šaty, slečno. a mně později došlo, že možná to tedy znamenalo: líbíte se mi, slečno. jsem antikoketa. neumím to a netuším, jak se balí chlapi. když se mi to párkrát za život podařilo, někoho oblbnout, byla jsem v tom zcela nevinně. většinou jsem jen byla uvolněná, prdlá a polonahá.
tak se dnes sama sobě směju, co mě čeká za výzvy. chodit po světě uvolněná, prdlá a polonahá!
jedna kamarádka včera pronesla slovo líbat. a já od té doby kňučím, jáááj, já bych se chtěla líbat! nejspíš mám tedy ovulaci a hormony řídí moje touhy. samozřejmě, já bych se chtěla líbat s ním - s tím mým povedeným chlapem, co pořád ještě bydlí v kanclu a nosí mi domů špinavé prádlo a jíst uvařenou polívku. ale ten chlapík, co mi pochválil šaty, by taky stál za úvahu. na to mi kamarád říká: hele nespěcháš trochu?

tak já nevim. prý to přijde, ani nebudu vědět jak, ale když mě cvrnkne do nosu něčí kompliment, tak prr, holčičko, teď máš truchlit!



za poslední dobu jsem rozklíčovala několik témat.
1. alergie na CHLAD. člověk je alergický na to, co ho dráždí. mě dráždí CHLAD. CHLADné čumáky, CHLADné vztahy, CHLADné lidi, CHLADné jednání. hlavní potíž mého dětství byla mamka - poněkud málo mateřská mamka. čili CHLADná mamka. mamka, co projevovala jen nasírací emoce anebo neutrál. ale že by mě samou láskou zulíbala, to jsem nejspíš nikdy nezažila. mamka praktická žena. mamka mašina. mamka muž. a jakýpak je ten můj povedený chlap? celých deset let jednou nohou ze vztahu, poněkud skáloidní na povrch, poněkud CHLADný. a máš mě rád, miláčku? jasně že mám. ale že bych tě samou láskou zulíbal, to nejde, musel bych projevit EMOCE, a to nemám ve zvyku! ale zpět k mamce. co předá mamka dítěti? jen to, co sama umí. ona uměla být CHLADná. tedy já umím být jedině CHLADná! a safra. že by vysvětlení mé odtažitosti? nemám ráda, když mě lidi chtěj objímat. s chlapem jsem byla tulivá, ptze spadal do okruhu několika málo lidí, jejichž doteky já můžu. no ale kdy jsem tulivá, jsem si vybírala. a safra. někdy na mě sahat nemohl, ptze sem byla autista. někdy to bylo uplně v pohodě. trvalo mi půl roku, než sem mu poprvé řekla, že ho mám ráda. rok, než sem řekla miluju tě. nejdřív jsem byla ledovec, ani v sexu to první roky nebyla žádná hitparáda, dělala jsem to, ptze se to dělá a ptze mu to dělalo dobře. no a z odtažitosti sem skočila rovnýma nohama do závislosti. taky žádná hitparáda. ovšem... jak jsem se osamostatňovala, alergie v průběhu let přestala být tak otravná. a teď už znám souvislosti, takže předpokládám, že mi z života zmizne úplně.

2. další šupa přišla v sobotu, v den, kdy měla být svatba. (mmchd, měla jsem se fakt dobře, sama, spokojeně) na fb jsem uviděla nějakou jeho fotku a bylo mi nepříjemně. tak jsem to lapila a začla pitvat. nechci vědět, co dělá o našem víkendu. nezajímá mě to! nezeptala jsem se ho. nechtěla jsem vidět žádnou fotku! jaktože mě to nezajímá? co si nepřipouštím? téma chuti ho ovládat a řídit nebylo ono. nebo ne přesně. dál. co tam je? mám to! odmítám svou TEMNOU stránku - chuť radit, vědět, co je pro druhé dobré. odmítám se chovat jako svoje matka! bingo. to je ono. není problém v chuti ovládat, ale v odmítání chuti ovládat! poď pod'na světo, ať si tě prohlídnu:) Vojtěch říká: je třeba (si) přiznat, že jsem úpkně stejná, jako svoje matka. a nejen si to přiznat. ale ještě z toho být nadšená! (ok, přijímám, že jsem stejná jako ona. ale prosim prosim, mohlo by to byt tak, že až se teda nadchnu, že jsem stejná jako svoje matka, mohla bych začít být jiná? je to povoleno? hehe:))
pak přišlo, že je to velkej úkol. tak jsem si nakódovala paličku makovičku na jemnost a mírnost, že mám čas, odvahu, vytrvalost a mírnost hledat způsob, jak to celý rozklíčovat, uvědomit si vše, integrovat a propustit a nahradit něčím láskyplným. fajn. přišel klid. fotka nefotka:)
(ještě je tam nějakej kus emocí nebo nevyřčených věcí, nemám dokončený na koho, zda na sebe - nejpravděpodobnější:), nebo na mamku. to mě čeká.)

3. to není dopracovaný vůbec. žárlivost. muhehe. to je takovej strašák, že? pro všechny. polil mě v jeden okamžik děs, že se třeba chlap chce sejít proto, že chce přestat nosit to prádlo a jíst polívku (a platit mi nájem), že má novou holku. grc! hnus. pocitila sem uplně všechen hnus, strach, stres, bolest, v jeden okamžik. seděla sem zrovna na obědě a snědla sotva půlku. no zbytek už do žaludku nedošel. taková škoda! eštěže ale ten hnus trval jen chvilku. a šla sem klíčovat. je pro mě (zatím) nepřijatelný, aby miloval jinde. nemiluje mě? fajn, beru. ale aby dával lásku jinde?!!! přivlastňuju si ho? teď přišla supermyšlenka: přeju mu to dobré... ale bacha, jo?! já určuju, co je a co není dobré! moje bezpodmínečná láska dostala pěkně na prdel:)
nejspíš to má souvislost i s kýblem hoven před rokem. ptze tam jsem ty emoce natuty zazdila. byla jsem tak v pohodě a doteď mě to nerozruší, když si na to vzpomenu. takže to je velká výzva. otevřít tenhleten vřed. bude nejspíš solidně zanícenej, prohnilej a veskrze hnusnej a nechutnej.
no a dál jsem to zatím nedopracovala, ptze se mi nechce. ale to přijde. musím to udělat, ptze chci klid. a ze zasunutejma vředama klid nepřijde.


jo. a mám to teda v sobě furt stejný. nechci ho (ze sebe) pustit, ale všechny možnosti budoucnosti jsou přijatelný.
konflikt je v jedné věci. vím, že budu spokojená a budu mít krásnej partnerskej a mateřskej život. i bez něho. jenže!!! děti vidím jen ve spojitosti s ním.

ale to je fuk. ono se zas něco odkryje.


tak a teď jdu číst a meditovat.
mám chuť jít zas běhat. včera jsem si dala 18 km výběh (neptejte se mě, jak sem to mohla uběhnout, sama sem se svýho těla ptala, ale ono jen pokrčilo... koleny). nejspíš to byla taková forma zenu. posledních 5 km bylo lehce bolavých. ale skvělých. a dnes bez následků. miluju svý tělo.

můj terapeutickej svět

10. června 2016 v 21:55 den za dnem
můj terapeutickej svět je dokonale propojenej. všichni moji učitelé dělají to samé. každý svou metodou, která je v důsledku stejná. Natálka mi jen tak mimochodem zmíní Vojtěcha v čase, kdy Vojtěcha už nějakej ten pátek sleduji a plánuji ho i naživo. u Veru na semináři se ona baví s jednou paní o nějaké práci u Vojtěcha. Vojtěch má za ženu Báru, kterou znám od Natálky. u Athelaj najdu odkaz na Veru. v Návratu duše se píše o podobných věcech, s čím pracuje Veru. Natálčiny terapie mi pomůžou, abych u Vojtěcha na kurzu udělala zásadní a velkej pokrok. Natálka mi řekne, že se mi něco změnilo a já vím, že je to díky uvědomění, ke kterýmu mi pomohl Vojtěch. v Ženách s vlky si dokresluju ženský téma, který se mi otevřelo u Veru. Natálka doladí něco, co jsem si pojmenovala na kinezce. kinezka mi říká, držíš emoce. Natálka mi dá nástroj, jak je pomalu objevovat. Teal mluví o sebelásce a já u Vojtěcha na kretivitě objevuju, co jsem si nedovolovala.

a stejně za všechno vděčím (hned po sobě teda:)) chlapovi, ptze mám v hlavě prostor na to být v sobě a se sebou!

zítra vyrážím na akci, kterou jsem si sama naplánovala, vymyslela, sama si ji zrealizuju.
moc se těším.

10.6.2016

10. června 2016 v 16:29 den za dnem
Velkou neznámou drogy vs hory jsem rozlouskla nejdostupnějším klíčem - co je jednodušší? Hory. Takže svatební víkend strávím venku, po většinu času sama, jen se psem.
Fascinuje mě můj klid. Už jen to, že o sobě můžu říct ano, jsem klidná, je krása. Občas na mě přijde smutek. Trvá řádově minuty, zřídka naplní celou jednu hodinu. Dbám na to, v těch chvílích smutku, zaznamenat, co cítím. Proč je mi smutno. Maličko se v tom smutku pošťourat... Občas se takto objeví nějaká silnější, dosud neviděná hlavní linie, odkud smutek vychází.
Tak jsem si třeba zatím identifikovala:

- mám strach (Libore), že mě odmítneš. Může se to zdát jako blbost - vždyť už ode mě odešel, tak jakýpak další odmítání? Pointa je v tom, že zatím nepřišel čas plně se zbavit představy, že třeba spolu budem. Proto strach, že mě odmítne. Poznámka: tady nejde o nějaká vysvětlování a chápání situace a zpraovávání hlavou prostě, naopak, snažím se chytat ty podvědomé cestičky, co nás dost řídí, abych skrze uvědomění mohla sama sebe postupně odvazovat. Ještě je tam jedno podtéma - sama sobě zatím nedokážu umožnit rozhodnout se přestat doufat. Vlastně jde méně o jeho rozhodnutí třeba to zkusit znovu; jde o moje rozhodnutí, zkusit žít skutečně bez něj - zatím nenadešel čas se do toho ponořit na 100%. Ale na 70% ponořená nejspíš budu:)

- nechci čelit obtížnostem obavám ze stěhování. Nevadí mi ani tak samotná realizace stěhování. Vadí mi, že na to zatím nejsem připravená. Zatím je tam strach přetnout další pouto. Spojuje nás byt. On tam nosí špinavé prádlo a občas ujíst něco z ledničky. Já si můžu nechávat poslední zbytky péče o milovaného člověka. A pomalu se připravovat na další krok odvazování se.

Tyhle dvě poznámky jsem si napsala zároveň. Vpodstatě se to odkrylo tím jeho: můžeme si příští týden promluvit? Tohle spouští spoustu strachů. Člověk si chtě nechtě začne vytvářet různé scénáře a obavy... A i když žádný scénář není strašný, všechny varianty mají řešení a já jsem žena činu, tak ty obavy kolem to hodně znepříjemňují. Obavy jsou horší než skutečnost.
Přepisem bylo: Dovoluji si čelit jakékoli variantě a později vklidu napomoci její integraci. Vše je správně, chyby neexistují.
Když jsem tuhle přepisovací formulku vymyslela, bylo to ono. Jak když Natálka řekne, našli jste ji, když z ní máte dobrej pocit.



Teď jsem si udělala čas pro sebe někde. Vzhledem k nejisté finanční budoucnosti, jsem se dala na šetření. Nikam nechodím:D Kavárnu jsem vyměnila za les. Kavárna je dost často únik. Od něčeho. Člověk vleze do nějakého prostředí a i když tam využívá čas a něco dělá, tak pořád je to únik. Pro mě určitě. Ale vzhledem k mé lásce ke kafi a kavárenskému prostředí, si čas od času dávám pobyt v kavárně za odměnu.
Taky jsem si koupila dva oblíbený čaje Pukka Tea a Yogi tea. Taky za odměnu:)
Teď se budu vracet do školky na zahradní párty. Je tam hodně jídla:) A za lidma.
A zítra ráno jedu. Těším se. Na les. Na věci, co mi odkryje samota.


Myslím, že dnes ještě neco napíšu.

emoce

8. června 2016 v 21:27 den za dnem
emoce. mý téma týdne.


dnes jsem psala kamarádovi:

Čtu jednu knížku, jmenuje se Návrat duše. Píše se tam (mimo jiné) o tom, že člověk během života (zvláště pak v dětství), aby byl přijatelný a přijatý, uzavírá sám se sebou "smlouvy". Jednoduše sem měla jako dítě nebo třeba i během vztahu s Liborem vztek a protože rodiče (nebo Libor, nebo spíš moje projekce Libora ve mně a moje projekce rodičů v mně) z toho vzteku nebyli dvakrát nadšení, být vzteklá spadalo do kategorie nevyhovující, se vztekem jsi nepřijatelná, moje duše se sama se se mnou domluvila, že vzteklá teda nebudu. No a já nejsem.


moje práce přerůstá do života. a život do práce. věřím tomu, že děti lze vychovávat svobodně. aby na sobě těch výchovných podmínění měly naloženo co nejméně. věřím tomu, že když se člověk očišťuje, je pak schopen lépe rozlišit, jak mluvit s dětma. jak být s dětma. denně si v práci identifikuju situace, kdy děti modeluju. samozřejmě mám omezené možnosti, nakolik si testovat různé způsoby prožití dne... těším se, až budu mít děti vlastní. na dobu mateřství. až to, co dělám (kombinace pracovního a civilního žití), přenesu na své vlastní děti. myslím, že i identifikace manipulací, který na děti ve velkým používáme, v průběhu rodičování, nese svý ovoce a děti osvobozuje. Miriam z Rodičem přirozeně na fejsbuku budiž toho důkazem.
mojí mámě se křiví prsty na nohou, celej život je unavená a nemá už skoro z čeho udělat účes, když chce být krásná na plese nebo na srazu s kámoškama. tak nějak ví, že řešení není v lepším cvičení cchi kungu, poctivější makrobiotické stravě, dokončené přestavbě chalupy a v tom, že tata jednou bude mít míň práce a budou tedy moct odpočívat... utěšuje se tím, že je na tom líp než jejich vrstevníci..., ale mami, ty víš, že řešení máš v sobě. ten vnějšek... ti prsty nenarovná. je mi to líto. že nemá odvahu. chápu, že se děsí toho, že by se její život moh změnit..., ale je mi jí líto.


dnes byly zase emoce. dvakrát.
prve v práci, už ani nevím proč. půl dne hodně fajn, pak mě děti prudily, nebyla sem schopna ve svym stavu s něma pracovat, naladit se, zvládnout, že si Vitus dělá totálně co chce a fakov pravidla a cokoli. nacpu si celej chleba do pusy a málem se pobleju a vendo co ty na to. naštěstí pak přišla kolegyně a mohla jsem si vzít pauzu a jít brečet na záchod. mám to tam fajn. kolegyně, ředitelka i holky v kanclu ví, co žiju, mám jejich plnou podporu. tak můžu být rozložená, když sem rozložená. a ony to ctí. je to malej zázrak. už se těším, až si terapeuticky sednu ke stroji a ušiju jim všem nějakou tašku jako poděkování. a pak si terapeuticky stoupnu k válu a upeču ty nejlepší sušenky. dám je to papírovýho pytlíku ozdobenýho barevnou izolepou a ten do taštičky a dám jim takovejto dárek jako vyjádření vděku za perfektní podporu. a taky se těším, že svůj vděk vyjádřím lepší anglinou a příští léto kurzem v americe (tvljápojedudoamerikyaužsemseprotofaktrozhodlakdobytobylřek) a budou mi moct přiklepnout třídu a budu doopravdová pančelka v batolácké třídě a vývojvolechápeš.

druhý emoce byly odpoledne. miluju od chlapa větu: mohli bychom si příští týden promluvit? šikanuje mě s ní celých deset let. v drobných obměnách. a čtyři dohody s nevytvářením domněnek jsou v tu ránu v trapu a nemám šanci. napíše to a pak se dvě hodiny neozve a já nevim o čem, proč až příští týden a podobně. hlava vytvoří všechny domněnky, co jsou k mání. skvělý. fakt skvělý.
teď už vím, o co jde, zhruba, nejnepříjemnější nervozita trvala poměrně krátce. a já se zas vznáším na svým obláčku: jeah, mám to v paži, zvládnu úúúplně všechny výzvy, co mi přijdou do cesty. nechápu, kde se ve mě bere tenhleten suverén. když sem prožívala to velký NEVÍM, byla sem tím totálně pohlcená. nemohoucí. paralyzovaná. myslela sem, že nedojdu na metro. o pár okamžiků později sice neím skoro nic navíc, ale to maluško komunikace stačí, abych si uvědomila, že hele tamto sem byla v takové nepřirozené bublině. ted už sem z ní venku a vím, že všechny varianty jsou v pořádku. v úvahu připadá, že se vrátí dom. že se nevrátí dom a odejde ještě o pár kusů oblečení víc, než dosud. taky to může být varianta hele já ten byt už nemůžu platit (ptze mu nepřišly už dvě výplaty, a to je, vážení, dobrej řez v rozpočtu) a pak se asi poseru z řešení stěhování (a kam dám všechny svý truhlíky, rajčata, klubíčka, plechy a vůbec všechnu svou pozemskou výbavu, které je fakt dost..?) a víte co? ony jsou všechny ty varianty v pořádku. myslím, že on bude chtít po mně, abych mu poradila. abych ho popostrčila. abych byla ten, kdo to nějak rozhodne. ale na to seru. to sem dělala deset let a očividně to nebyla zrovna dobrá strategie. ruce do klína a děj se vůle Boží. anebo vůle mýho (bávalýho) chlapa. esi ji teda přinese na to mluvení s sebou...



a teď je večer a já mám v sobě docela velkej kus míru.
a rozhodla sem se, co s víkendem. drogy nechám ještě na jindy. pojedu na hory. do míst, kde sem ještě nikdy nebyla. sama si koupím mapu (mapy u nás kupuje chlap, žeano). taky si najdu cestu a neztratím se. a zajistím si bydlení v nejakým penzióně. a sama si vyberu z jídelního lístku, co budu večeřet. a taky sama ponesu psí granule a nezapomenu psisku misku. a sobě nějakou útěchu, třeba kapesníky, pro krizový stavy, svíčku, abych si večer udělala romantiku. a podobně... čelovku si nevezmu, ptze mi ji chlap ztratil, takže to znamená, že večer nezabloudím. a tak...
těším se.
proč sem nebyla tak dlouho v lese?

a někdy je to jak když šlápnete do hovna a nemáte vůbec žádnou možnost s tím něco udělat

7. června 2016 v 22:23 den za dnem
každej den není tak růžovej
včera odpoledne jsem prožila doopravdovej nefalšovanej vztek. na gauč. kterej nešel cvaknout do správné polohy.
samozřejmě mi začlo vyskakovat, že to beztak má souvislost s chlapem. že ta moje láska k němu bude mít někde schovanej i kus nasrání... zkoušela jsem do toho proniknout hned odpoledne, ale marně.
večer jsem to zkusila znovu, pomohla si atmosférou a tmou... a něco vylezlo. Natálčiny techniky mi moc pomáhaj. brečela sem a něco si pojmenovala. ovšem není to vztek nebo něco na chlapa, ale... světe div se... na sebe. objevily se mi výčitky, že jsem mu nedokázala udělat doma takový prostředí a podmínky, aby se tu cítil dobře a moh tu být, dýchat, žít, uzdravovat se... je mi z toho smutno ještě teď. a tak vím, kde pracovat. sebeláska, jaká to novinka, že...
ale fajn, po ukončení procedury jsem cítila klid.
jsem ráda, že je zas kousek odkrytej a že vím, jakou cestou se ubírat... milovat sebe. a z toho a z ničeho jinýho můžou růst další kvality života.


dneska mi tak v půlce pracovního procesu napsala kamarádka: ahoj nevěsto, co svatba, nepřišlo mi info. a byla sem v hajzlu. nebo..., taková zmrtvená, smutná. že nebudu nevěsta (nebo ne minimálně tuhletu sobotu). je to tvrdý. střet s realitou. mám chuť vypnout telefon a odejít někam do lesa a za měsíc se vrátit. ne, kecám. ale dnešní odpoledne se psem tady kousek v sadu a v přírodě mi udělalo dobře. včetně klíšťat, co po nás ve velkým lezly.


doma jsem pak vytáhla z lednice biohovězí. bez masa mám nízkej tlak, tak si jednou za pár týdnů musím sehnat maso. představte si kyselej xicht. když už člověk konečně dospěje k tomu, že maso nepotřebuje jíst - nemá na něj chuť a nechybí mu, tak si tělo řekne, že smůla, máš nějakej jinej problém a maso žrát budeš. do rozchodu jsem to řešila občasnou večeří v huse. po rozchodu, tedy několik týdnů nazpět, jsem maso neměla. a o víkendu se vrátil nízkej tlak. otrava. každopádně jsem si uvařila fáákt dobrou večeři. a je mi líto, že nemůžu (nebo spíš nechci) napsat chlapovi, ať se přijde najíst taky.
víte, já se cítím přesně takhle: ok, já teda budu říkat, že sme rozejití. budu hrát tvou hru na rozchod. hraj si to jak dlouho chceš, pravidla znám, ctím tvý rozhodnutí. ale cítím to jako hru. že to bude trvat týdny a měsíce a pak ta hra zkončí a všechno bude zase normální a ty se vrátíš domů. víte, on mi domů nosí špinavý prádlo na vyprání a já mu (ráda) peru a když to bylo pohodlný, přespal tu a na mou maličkou vějičku hele jesi se ti chce, klidně přijď spát za mnou, on prostě přišel a přitulil si mě k sobě na chvilku. a já hraju jeho hru, neřikám žádný slova, který do té hry nepatří. neprožívám to víc, než hru.
buď sem v sobě něco zabila nebo hru považuju za dobrej trénink. občas mám dokonce dojem, že až on do té hry přitáhne třeba novou holku, pokrčím úplně stejně ramenama a nebudu cítit nic.
možná sem trochu emocionálně zabitá. že než abych prožívala bolest z rozchodu, tak hraju hru a sem napůl mrtvá.



nevim. možná se potřebuju ještě hodněkrát nasrat na gauč nebo na moly v bytě.
anebo si o víkendu dám ty drogy. to bude možná vůbec nejjednodušší řešení, jak se oživit.
jen abych se pak ale třeba nezhroutila.



prosimvás, mě je docela fajn. dělám si ze sebe trochu prdel.