3.6.2016

3. června 2016 v 13:41
Včerejšek byl bezva. Vykašlala jsem se na plánovanej nebo předpokládanej program a dělala to, co se mi chce. Je neuvěřitelně zajímavý, jak je člověk schopnej dělat tisíc věcí, jen aby nebyl šťastnej. Přitom stačí dělat to, co se mi chce. Na co mám chuť. Dáváme si do života mraky povinností od předplacené jógy, nutnosti teplýho jídla aspoň jednou denně, kapání těhletěch kapiček třikrát denně půl hodiny před jídlem, k měla bych jít pěšky, když je tak krásně. Takových zvyků máme každej naskládanou tunu. Spousta z nich se jeví, že bez nich to jako fááákt nejde. Třeba chodit do práce. Nebo pít kontryhel, aby mě přece při menstruaci nebolelo břicho..


Tenhleten čas bez Libora je super. Můžu si dělat, co chci!

U Natálky se učíme různý techniky. Jedna z nich spočívá v tom, že když mě něco sere nebo je tam něco nevyřčenýho, můžu si naproti sobě postavit ten problém, osobu, svou nemoc nebo klidně sama sebe a jít do konfrontace. Říct bez cenzury vše.
Po celou dobu od rozchodu mě maličko znepokojuje fakt, že to nějak málo bolí, nějak málo trpím a jestli já náhodou nepotlačuju to prožívání. Jestli náhodou, když je slaběji, smutněji, blběji, tomu namísto průchodu se vším všudy, nedělám stop. Nevím. Tak jsem si včera naproti sobě posadila toho Libora (abychom si rozuměli, člověk si tam toho člověka, problém, nemoc apod. představuje, hádat se s lidma jeden o koze a druhej o voze nemá smysl). Bylo to příjemný. Trvalo mi tak dvě tři hodiny, než jsem k tomu dovolila (mezitím umyla nádobí, zametla podlahu, nalakovala si nehty, nachystala věci na víkend, přesadila rajčata, vyvenčila psa, posbírala prádlo, a určitě udělala ještě spoustu prospěšné práce...). Víte, nechtělo se mi. Připadám si jako hero, když to zvládám a mám se fajn. A zistit, že to třeba vůbec nezvládám..., by mohlo být sakra nepříjemný. Ale..., bylo to příjemný. V tom uklizeným pokoji, v aromalampě růžovej olej, zaplá jen malá lampička. Já na jednom polštáři, dosazenej Libor na druhým. Tak jsem spustila. Brzo jsem začala plakat, ale jen trochu, tak příjemně. Nepamatuju si přesně, který emoce byly ty nejsilnější. Byly ale tři a jedna byla smutek, druhá nevím, třetí bezmoc. Ale žádný srdcervoucí prožitky. Taková příjemná intenzita. Mluvila jsem, pomalu to odeznívalo, až mi bylo fajn. Tak jsem to s vděčností ukončila.

Hodlám tuto techniku dělat teď často. Když zachytím emoci, nemastnou, neslanou, s doutnající razancí. Uvidíme, co z toho bude.


Mám novou kamarádku, jmenuje se Adélka. Známe se od Natálie z terapie. Ve středu jsme spolu byly na OM Healingu a byla to pecka. Příjemná hodina přítomnýho okamžiku. Adéla se mě ptala, co je můj cíl. Kam jdu. Tak jsem jí pověděla o ZENové zahrádce, kam mám namířeno. Občas už na vlastní kůži cítím vzduch, co od tama proudí.

Po celou dobu od rozchodu a i předtím už, pociťuju nesmírnou vděčnost svýmu životu. Mám se fakt dobře. Víte, ona ta ZENová zahrádka je fakt dostupná a není daleko. Už teď vím, že do ní můžu kdykoli vejít. Něčím si zatím bráním. Ale to neva. Všechno bude!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama