a někdy je to jak když šlápnete do hovna a nemáte vůbec žádnou možnost s tím něco udělat

7. června 2016 v 22:23 |  den za dnem
každej den není tak růžovej
včera odpoledne jsem prožila doopravdovej nefalšovanej vztek. na gauč. kterej nešel cvaknout do správné polohy.
samozřejmě mi začlo vyskakovat, že to beztak má souvislost s chlapem. že ta moje láska k němu bude mít někde schovanej i kus nasrání... zkoušela jsem do toho proniknout hned odpoledne, ale marně.
večer jsem to zkusila znovu, pomohla si atmosférou a tmou... a něco vylezlo. Natálčiny techniky mi moc pomáhaj. brečela sem a něco si pojmenovala. ovšem není to vztek nebo něco na chlapa, ale... světe div se... na sebe. objevily se mi výčitky, že jsem mu nedokázala udělat doma takový prostředí a podmínky, aby se tu cítil dobře a moh tu být, dýchat, žít, uzdravovat se... je mi z toho smutno ještě teď. a tak vím, kde pracovat. sebeláska, jaká to novinka, že...
ale fajn, po ukončení procedury jsem cítila klid.
jsem ráda, že je zas kousek odkrytej a že vím, jakou cestou se ubírat... milovat sebe. a z toho a z ničeho jinýho můžou růst další kvality života.


dneska mi tak v půlce pracovního procesu napsala kamarádka: ahoj nevěsto, co svatba, nepřišlo mi info. a byla sem v hajzlu. nebo..., taková zmrtvená, smutná. že nebudu nevěsta (nebo ne minimálně tuhletu sobotu). je to tvrdý. střet s realitou. mám chuť vypnout telefon a odejít někam do lesa a za měsíc se vrátit. ne, kecám. ale dnešní odpoledne se psem tady kousek v sadu a v přírodě mi udělalo dobře. včetně klíšťat, co po nás ve velkým lezly.


doma jsem pak vytáhla z lednice biohovězí. bez masa mám nízkej tlak, tak si jednou za pár týdnů musím sehnat maso. představte si kyselej xicht. když už člověk konečně dospěje k tomu, že maso nepotřebuje jíst - nemá na něj chuť a nechybí mu, tak si tělo řekne, že smůla, máš nějakej jinej problém a maso žrát budeš. do rozchodu jsem to řešila občasnou večeří v huse. po rozchodu, tedy několik týdnů nazpět, jsem maso neměla. a o víkendu se vrátil nízkej tlak. otrava. každopádně jsem si uvařila fáákt dobrou večeři. a je mi líto, že nemůžu (nebo spíš nechci) napsat chlapovi, ať se přijde najíst taky.
víte, já se cítím přesně takhle: ok, já teda budu říkat, že sme rozejití. budu hrát tvou hru na rozchod. hraj si to jak dlouho chceš, pravidla znám, ctím tvý rozhodnutí. ale cítím to jako hru. že to bude trvat týdny a měsíce a pak ta hra zkončí a všechno bude zase normální a ty se vrátíš domů. víte, on mi domů nosí špinavý prádlo na vyprání a já mu (ráda) peru a když to bylo pohodlný, přespal tu a na mou maličkou vějičku hele jesi se ti chce, klidně přijď spát za mnou, on prostě přišel a přitulil si mě k sobě na chvilku. a já hraju jeho hru, neřikám žádný slova, který do té hry nepatří. neprožívám to víc, než hru.
buď sem v sobě něco zabila nebo hru považuju za dobrej trénink. občas mám dokonce dojem, že až on do té hry přitáhne třeba novou holku, pokrčím úplně stejně ramenama a nebudu cítit nic.
možná sem trochu emocionálně zabitá. že než abych prožívala bolest z rozchodu, tak hraju hru a sem napůl mrtvá.



nevim. možná se potřebuju ještě hodněkrát nasrat na gauč nebo na moly v bytě.
anebo si o víkendu dám ty drogy. to bude možná vůbec nejjednodušší řešení, jak se oživit.
jen abych se pak ale třeba nezhroutila.



prosimvás, mě je docela fajn. dělám si ze sebe trochu prdel.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama