dnes

30. června 2016 v 21:35 |  den za dnem
Život se žije a já jen koukám.

Kotě už umí samo jíst a pít a kaká a čůrá tam, kam má. Bezva. To by bylo vyřešeno. Teď jsem se přistihla, že se mi nechce psát do jedné fb skupiny inzerát, aby se ho někdo ujal... Doufám, že se mi nechce jen ZATÍM! Ptze naposled včera mi chlap s úsměvem řekl: ty si ho necháš, já to vidim. A já ho předsvědčovala, že to rozhodně nemám v plánu...


Byt k přestěhování zatím není. Tak se nestěhuju. Chlap si domů chodí na čistý prádlo a na sex, občas i na trochu servisu ve věci cítím se sám. Já se cítím taky sama...

V úterý mi naše bezvadná ředitelka řekla, že ty konstelace nemám brát úplně doslova, a já si z toho vzala, že to je fakt (tedy nemusím pouštět ze sebe chlapa...). Nechce se mi, totálně se mi nechce! Nepotřebuju s ním dělat léto, mám svý plány a fakt mi vyhovuje svoboda, jakou pociťuju jeho rozejitím se. Ale, miláčku, prosím prosím, nemohli bychom takto fungovat a být u toho ve vztahu? Nechybí mi společně trávenej čas, chybí mi blbosti. To že spolu usnem, venčíme psa, uvařím nám, milování tak často, jak máme chuť... Miláčku, prosím, nemoh by ses vrátit a dělat si dál, co chceš? Trávíš si večery po svým, chodíš s klukama koukat na fotbal, o víkendech jezdíš často za svýma lidma ke kořenům, jsi sám když máš chuť být sám... Děláš si, co chceš a já dejchám, protože se nepřizpůsobuju... Nemohli bychom prosím zkusit být spolu a nesvazovat se přizpůsobováním, jak jsme to blbě dělali předtím? Prosím...
Dnes se tu balil, ptze jede zítra na tábor. Na ten, co si ho několik let nedovolil, ptze přizpůsobování se a pocit, že to nejde. De. Všechno. Když člověk žije sebe. A tak se tu balil, já přišla úplně vyřízená z práce. Objala ho a mohla být vyřízená v to jeho náručí. Trochu sem brečela nad náročným týdnem i tím, že prosím prosím zkusme to, ale tak zlehka, nemám chuť ho přesvědčovat a nutit a manipulovat..., buď k tomu dojde sám, anebo nedojde. A mě to pustí samo.
... No a tak se balí, já pak vezmu psa, on na sebe navěsí všechny svý zavazadla, a jdem na metro. Cestou říká: ty běháš, že? Ne, proč? Máš hrozně namakaný nohy. To mám od vždycky... A já vím, že miluje mý nohy a miluje mý tělo. A při milování ztrácí hlavu a říká mi věci, který si druhej den vyčítá. A při rozloučení na tom metru nutí psa, ať mu dá pusu, mě vlepí jednu na tvář. A říká: a napiš mi občas, jo? Já ti taky napíšu...
Je to hodnej kluk. Jeden neví, jestli je jen hodnej, nebo to dělá ze zvyku, nebo prostě sám nechce pouštět...
A tak jeden na ten svůj milovanej tábor a já vím, že bude deset dní totálně šťastnej, špinavej, zarostlej, polonahej, s klukama, co ho žerou, s velkýma klukama, s kterýma se žerou navzájem. Šťastnej. A jsem spokojená za něj. Že si dopřává. Plnýma hrstma. I to jeho ne, nechci vztah. Dopřává si plnýma hrstma to, co si roky odpíral. Dělá si co chce. Chová se dle svýho nitra.

Z metra jdeme za ovcema a na třešně. V sadu zkopnu žabky do trávy a šaty nešaty, škrábu se na strom. Bábi, co jde kolem, se směje. Já na ni, chcete hodit třešně? Ona nechce. A říká, že jsem šikulka. Já na to, že co se v mládí naučíš... A ona, ať mi to zůsten co nejdýl. Já bosky a v šatech lozím po třešni a cpu se a cítím, jak skvělej den je. Děti ze školky odlifrovaný, úkoly splněný, já totálně vyřízená z posledních dvou týdnů, chlap na cest do ráje, a já v sobě cítím tu krásnou věc, že nemusím dělat nic. NIC! Miluju ho a nedělám nic, abych to někam sunula. Je to velká úleva.
Baru mi dnes poslala článek, co sem četla už dřív, ale teď mi hezky kápl do noty. http://magazin.maitrea.cz/moudra-zena-duveruje-a-umi-cekat/ . To je přesně ono. Chlap mě kopl do zadku, aby mi ukázal, jak jednoduše jde mít klid. Přestat řešit...

Dnes na tom stromě a s těma svalnatýma nohama jsem se cítila skvěle. Pak jsem asi půl hodiny volala s tátou a to bylo taky bezva. Asi za něma zas někdy vyrazím. Podívat se, jak položil tu podlahu, vypít s ním pivo pod lípou. A nechat se vyšťavit mamkou:)

Je fakt dobrý, jak mi ten svět bez mých zásahů funguje. Říkám si, že to asi výhledově bude chtít víc peněz. Pár dní na to mi ředitelka říká, hele a ty bys nemohla dělat příští rok ještě o hodinu dýl? Mohla. To je přesně ono. Pak na parádní pracovní večeři říkám naší Aduš, co ví všechno, hele a když bude jó problém, tak se jednoduše zeptám, esi by mi nepřidali. Při nejhorším řeknou, že ne. A ona na to: tobě by přidali, ty jsi poklad a potřebujou tě. A pak si čtu osobní přání od ředitelky a je to fakt dobrý: "Díky za... ... odvahu a otevřenost poznávat souvislosti světa. Ať se potkáš s tím, co je tvé!..."
Mám se skvěle.

Kocourek spí, trenýrky jsou na sušáku, vedle mě čeká šicí stroj, abych rychle spíchla kolegyni tašku jako poděkování. Je to s ní náročný a dlouhodobě nevydržitelný. Ale dávám si ještě dva školní roky a hodlám z toho vytěžit max. Aneb když je něco děs a otravný a nevím co s tím, tak hledám, co s tím. Co v sobě s tím. Druhý změnit nemůžu, sebe jo. A proto jí děkuju. Že je tak dobrej trenér!

Mám se dobře, Velmi unaveně, vyčerpaně poslední dny, někdy dost osamoceně, ale skvěle.






 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama