dnes brečím

21. června 2016 v 12:48
tento článek je jen výšplecht momentálního stavu. jak mi to běží hlavou a brečím, tak to píšu.

ach jo. čeká mě dřina.

teď jsem si pár dní libovala v lásce k chlapovi. pěkně jsem si pěstovala iluzi, jak jednoho dne zase budeme spolu. on u mě poslední dobou tak jednou týdně přespí a milujem se a on pak kňučí, proč mám sakra tak sexy tělo a jsem tak krásná. a že nám to v posteli tak hezky funguje a má výšitky, že se neovládá. a já si ty slova pečlivě pamatuju. no ale vracet se nechce. nechce se mnou být, nechce tomu ani dát šanci, protože nevěří, že by mohlo být něco jinak. je mu smutno a osamoceno, ale nestýská se mu po mně. masakr tohleto slyšet, vám řeknu. od těch postelových vět po ty odmítací. taky říká, že to zvládá hůř než já. že je mu často fakt hrozně.
a teď, když dítě usnulo, koukám na fb na jeho online stav a krásně si uvědomuju, jak má pravdu - že by to nebylo jiný. se smutkem si uvědomuju, že bych to nedala, dělat ten vztah jinak. že nejsem dost silná a stabilní a nezávislá, abych zas nezačla toužit po tom, aby on uspokojoval mý potřeby.
ctím jeho rozhodnutí, není to bůhvíjaká bolest, že nechce zpět. vidím ten potenciál, co mi to dává. já ho pomalu využívám. potřebuju nějak sebrat sílu ho pustit. přestat si škodit tím, že se občas vidíme a milujem se spolu a držíme se v náručí a líbáme se. a že mu vařím a on se cpe, protože mu chutná. a že mu s láskou peru prádlo. a že doufám, že spolu budeme. moc si to přeju.
Natálka mi na to napsala, že dokud ho jen myšlenkou držím, dokud doufám, tak on je ke mě připoutanej a bude se odpoutávat. čím víc dávám jeho směrem pozornosti a energie, tím víc budu nesvobodná a on v pasti. že sama sebe blokuju. a dokonce že tím, že ho držím, on se nemůže sám proměňovat a být třeba jiným (třeba být ve vztahu aktivnější). že pokud spolu máme být, tak se to stane, ale mým poutáním se k němu (byť v představách), tomu nepomůžu. uf.

a tak koukám na byty, mám kamarádku, se kterou budu bydlet. ale je to moc peněz, na to nemám. anebo možná mám, ale chce se mi to řešit jen napůl a hledám výmluvy...


je pro mě mnohem těžší rozhodnout se, že ano, pouštím ho, odcházím, držím si svou hranici..., než přijmout jeho ne, nechci se vracet.

kolikrát se takto blokujeme spíš my sami, než že by nám nebyly příhodné podmínky?


ach jo. potřebuju brečet.
dnes jdu na kinezku, tak určitě brečet budu. poprosím o bachovky na toto - na to odpoutání se.


většinou mi pomůže někudy se vyblejt z toho, co mi jde hlavou. buď si to napsat, nebo sem, nebo jemu, nebo někomu. mám vždycky hned za tou bolestí všechno skvělý, co z toho vyplývá. všechnu tu nezávislost, kterou v sobě živím. teď mě prostě čeká pustit chlapa. ani si nemyslím. že by mi pak měl moc chybět nebo že by mi mělo být smutno... je to strach před skokem, přestože na zádech mám perfektní padák a pod sebou nádherný kraje a obrazy a možnosti a všechno je to něžný, měkký, naplněný láskou k sobě. momentálně převažuje strach něco známýho opustit, přestože před sebou nečekám vůbec nic špatnýho.

uf. chci domů. a dělat meditaci Návratu duše. pár dní na to myslím. dnes po kinezce bych na to mohla vlítnout...

ach jo, miláčku, proč nemůžeš být můj miláček? proč už tě nemůžu podporovat a položit si tvou osamocenou hlavu na svý rameno, jak jsi to včera udělal?
bylo to tak pěkný..., v jednu chvíli se mě zeptal, jak mi je. já řekla, že smutno, že bych potřebovala obejmout. a on mě tak pevně objal a přitiskl k sobě a já mu sedla na klín a držela se ho a začla plakat a mohla jsem plakat a plakat a plakat. a on mě jen držel. já se vyplakala a řekla, že už zas dobrý. a on mi právě na to řekl, že to celé zvládám líp než on.
oh bože, tolik ho chci podporovat, ve všem. tolik je mi líto toho, jak ten náš vztah byl blbě nastavený. je mi líto jeho uzavřenosti, že si nevzal prostor, abych já mohla být mírná a v pozadí mu dávat podporu... je mi líto, že jsem nedokázala vzít svou rozvíjející se nezávislost za správnej konec a dát mu prostor. nešlo to, nezávislost byla malé dítě, které ještě nechtělo být zodpovědné a brát na svý bedra naše úkoly.
oh bože. nemám ráda skoky do neznáma. nemám ráda skoky. teď musím skočit. důvěřuju sobě a své cestě. plně.



uf. jdu si udělat nějaké dechové cvičení.
 


Komentáře

1 ven ven | 21. června 2016 v 13:29 | Reagovat

eště Natálka říkala, ať chodím s chlapama ven na rande:) na čaj, povídat a podobně. kvůli mužské energii. kvůli tomu, ať si čas od času ověřím, jak jsem na tom se svýma tématama. tak fajn:D
chodit na rande ještě neznamená, že na někoho musím sahat. aspoň doufám!

čeká mě výzva. přijít na to, jak to zaonačit, aby mě někdo pozval na rande :-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama