emoce

8. června 2016 v 21:27 |  den za dnem
emoce. mý téma týdne.


dnes jsem psala kamarádovi:

Čtu jednu knížku, jmenuje se Návrat duše. Píše se tam (mimo jiné) o tom, že člověk během života (zvláště pak v dětství), aby byl přijatelný a přijatý, uzavírá sám se sebou "smlouvy". Jednoduše sem měla jako dítě nebo třeba i během vztahu s Liborem vztek a protože rodiče (nebo Libor, nebo spíš moje projekce Libora ve mně a moje projekce rodičů v mně) z toho vzteku nebyli dvakrát nadšení, být vzteklá spadalo do kategorie nevyhovující, se vztekem jsi nepřijatelná, moje duše se sama se se mnou domluvila, že vzteklá teda nebudu. No a já nejsem.


moje práce přerůstá do života. a život do práce. věřím tomu, že děti lze vychovávat svobodně. aby na sobě těch výchovných podmínění měly naloženo co nejméně. věřím tomu, že když se člověk očišťuje, je pak schopen lépe rozlišit, jak mluvit s dětma. jak být s dětma. denně si v práci identifikuju situace, kdy děti modeluju. samozřejmě mám omezené možnosti, nakolik si testovat různé způsoby prožití dne... těším se, až budu mít děti vlastní. na dobu mateřství. až to, co dělám (kombinace pracovního a civilního žití), přenesu na své vlastní děti. myslím, že i identifikace manipulací, který na děti ve velkým používáme, v průběhu rodičování, nese svý ovoce a děti osvobozuje. Miriam z Rodičem přirozeně na fejsbuku budiž toho důkazem.
mojí mámě se křiví prsty na nohou, celej život je unavená a nemá už skoro z čeho udělat účes, když chce být krásná na plese nebo na srazu s kámoškama. tak nějak ví, že řešení není v lepším cvičení cchi kungu, poctivější makrobiotické stravě, dokončené přestavbě chalupy a v tom, že tata jednou bude mít míň práce a budou tedy moct odpočívat... utěšuje se tím, že je na tom líp než jejich vrstevníci..., ale mami, ty víš, že řešení máš v sobě. ten vnějšek... ti prsty nenarovná. je mi to líto. že nemá odvahu. chápu, že se děsí toho, že by se její život moh změnit..., ale je mi jí líto.


dnes byly zase emoce. dvakrát.
prve v práci, už ani nevím proč. půl dne hodně fajn, pak mě děti prudily, nebyla sem schopna ve svym stavu s něma pracovat, naladit se, zvládnout, že si Vitus dělá totálně co chce a fakov pravidla a cokoli. nacpu si celej chleba do pusy a málem se pobleju a vendo co ty na to. naštěstí pak přišla kolegyně a mohla jsem si vzít pauzu a jít brečet na záchod. mám to tam fajn. kolegyně, ředitelka i holky v kanclu ví, co žiju, mám jejich plnou podporu. tak můžu být rozložená, když sem rozložená. a ony to ctí. je to malej zázrak. už se těším, až si terapeuticky sednu ke stroji a ušiju jim všem nějakou tašku jako poděkování. a pak si terapeuticky stoupnu k válu a upeču ty nejlepší sušenky. dám je to papírovýho pytlíku ozdobenýho barevnou izolepou a ten do taštičky a dám jim takovejto dárek jako vyjádření vděku za perfektní podporu. a taky se těším, že svůj vděk vyjádřím lepší anglinou a příští léto kurzem v americe (tvljápojedudoamerikyaužsemseprotofaktrozhodlakdobytobylřek) a budou mi moct přiklepnout třídu a budu doopravdová pančelka v batolácké třídě a vývojvolechápeš.

druhý emoce byly odpoledne. miluju od chlapa větu: mohli bychom si příští týden promluvit? šikanuje mě s ní celých deset let. v drobných obměnách. a čtyři dohody s nevytvářením domněnek jsou v tu ránu v trapu a nemám šanci. napíše to a pak se dvě hodiny neozve a já nevim o čem, proč až příští týden a podobně. hlava vytvoří všechny domněnky, co jsou k mání. skvělý. fakt skvělý.
teď už vím, o co jde, zhruba, nejnepříjemnější nervozita trvala poměrně krátce. a já se zas vznáším na svým obláčku: jeah, mám to v paži, zvládnu úúúplně všechny výzvy, co mi přijdou do cesty. nechápu, kde se ve mě bere tenhleten suverén. když sem prožívala to velký NEVÍM, byla sem tím totálně pohlcená. nemohoucí. paralyzovaná. myslela sem, že nedojdu na metro. o pár okamžiků později sice neím skoro nic navíc, ale to maluško komunikace stačí, abych si uvědomila, že hele tamto sem byla v takové nepřirozené bublině. ted už sem z ní venku a vím, že všechny varianty jsou v pořádku. v úvahu připadá, že se vrátí dom. že se nevrátí dom a odejde ještě o pár kusů oblečení víc, než dosud. taky to může být varianta hele já ten byt už nemůžu platit (ptze mu nepřišly už dvě výplaty, a to je, vážení, dobrej řez v rozpočtu) a pak se asi poseru z řešení stěhování (a kam dám všechny svý truhlíky, rajčata, klubíčka, plechy a vůbec všechnu svou pozemskou výbavu, které je fakt dost..?) a víte co? ony jsou všechny ty varianty v pořádku. myslím, že on bude chtít po mně, abych mu poradila. abych ho popostrčila. abych byla ten, kdo to nějak rozhodne. ale na to seru. to sem dělala deset let a očividně to nebyla zrovna dobrá strategie. ruce do klína a děj se vůle Boží. anebo vůle mýho (bávalýho) chlapa. esi ji teda přinese na to mluvení s sebou...



a teď je večer a já mám v sobě docela velkej kus míru.
a rozhodla sem se, co s víkendem. drogy nechám ještě na jindy. pojedu na hory. do míst, kde sem ještě nikdy nebyla. sama si koupím mapu (mapy u nás kupuje chlap, žeano). taky si najdu cestu a neztratím se. a zajistím si bydlení v nejakým penzióně. a sama si vyberu z jídelního lístku, co budu večeřet. a taky sama ponesu psí granule a nezapomenu psisku misku. a sobě nějakou útěchu, třeba kapesníky, pro krizový stavy, svíčku, abych si večer udělala romantiku. a podobně... čelovku si nevezmu, ptze mi ji chlap ztratil, takže to znamená, že večer nezabloudím. a tak...
těším se.
proč sem nebyla tak dlouho v lese?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama