Září 2016

19.9.

19. září 2016 v 13:11
mele se to ve mně.

včerejšek jsem celej věnovala přípravě na pečení a pečení samotnému, to celé v duchu mírné nervozity. jestli se to povede, jestli to stihnu. a taky, že bud se musim při pečení výrazně zefektivnit, nebo je to nevýhodnej bysnis. ale prachy z toho jsou, to je hlavní v současné době.

dnes jsem v práci uplně nepřítomná. jde to, bylo málo dětí, odpolední dítě není vůbec, tak mám vlastně už padla. Míša mi v sobotu na konstelacích narušila mý přesvědčení, jak mám dobrou práci. zatím to pro mě není úplně uchopitelný. klapky na očích. to má snad každej, ne? a člověk si přece vždycky musí vybrat, kterou realitu z nepřeberné nabídky vesmíru bude žít, ne? a když si něco zvolíme, máme v tom být spokojení, ne? no a možná ne. možná mám sice dobrou práci, která mi jde, dobrý kolegyně a kolegy a moje nejbližší kolegyně mě má co učit, a sama sobě sem odstranila ty únavy a nemocná nebývám a povětšinou mě to v práci neštve..., ale stejně možná používám klapky. lakuju to na růžovo. možná se mi vlastně chce nepracovat a flákat se. možná moje touha po vztahu a svatbě a dětech má kořeny i v tom, že bych nemusela pracovat nebo nemusela tolik pracovat.
dnes sem si reálně představila variantu prodat, co z mých věcí není potřebný a je prodatelný. pár nutností sbalit do nějaké krabice a šoupnout do sklepa k rodičům. a pak hodit nevim přesně co do jednoho batohu. a odjet za teplem. někam do úplně jiných světů a kultur. jako si odjel na dva roky možnábudoucí. dat si tu možnost plout a strachovat se o ty reálný věci, jako jestli budu mít co jíst a kde přespat... odvahu zatim nemám. a ono dost možná stačí umět jen zakolísat v svojí pečlivě lakované realitě...
první zachvění v mých životních pravdách po konstelacích proběhlo včera. šla jsem jednou ulicí a tam byly dva domy. jeden trochu obydlenej, druhej neobydlenej. oba zachovalý. oba se spustlou zahradou. a já cítila takovou chuť najít ty majitele a říct jim hele já se tu chci starat o zahradu. nenecháte mě bydlet ve vašem domě? uvědomila sem si, že nepotřebuju můj byt, kterýho se tak křečovitě držim. to spíš potřebuju žít tam, kde je mi dobře. ale to může být tisíc dalších bytů, domů, míst. to mi taky ulevilo.

oh bože. takový nejistoty. chápu se. že se tak upínám k chlapům, bytům, pracem, potenciálům..., jistotám.

kam tohleto povede?

revolučí časy

18. září 2016 v 11:11
revoluce ve mně. ve všem.
několik rozepsaných článků a pak nějak nepokračuju až zmiznou, když mě systém odhlásí.

sedim v Místě a lidičky, takhle podobně si představuju rodinnou pohodu. přijdu, přistane několik úsměvů a rádi Vás vidíme a jak se dneska máte. a pejsánku, ňuňuňu. dostanu tu nejlepší kávu. a nikdo mě neotravuje:)


mám za sebou neobyčejnej týden. no, on je každej neobyčejnej. pořád to plyne, tepe, hýbou se děje.
v pondělí jsem dostala výplatu. v pondělí jsem zjistila, že od října platím nájem sama. při výpočtech se mi orosilo čelo. do příští výplaty mám patnáct set na veškerý žití.
dva dny jsem z toho byla špatná a nervozní. třetí den ráno jsem si představila tu nejnepříjemnější variantu - dyštak se prostě odstěhuju. třetí den odpoledne jsem našla jednu půlku řešení. čtvrdej den přišla druhá. věci se poskládaj, když je to třeba.

a tak teď sedím na tom kafi, který bych si při oroseným čele nemohla dovolit. a dávám dokupy, co že to napeču do místní kavárny. spirála se otočila o další kus, zúročím hodiny a hodiny práce v Brně, nastřádaný zkušenosti a recepty. budu zase píct!

druhá půlka řešení je kamarádka možnákluka, která u mě od října bude budlet. možnákluk je bambula a blokuje hlavou všechny do očí (anebo do srdce?) bijící varianty. funguje mu to do té doby, než se potkáme. to je pak tam, kde byl, funguje napojení, funguje chemie. co naplat s takovým klukem. opět má tendenci shodit ze zad batoh plnej odpovědnosti za sebe sama a zdrhnout s prvním letadlem do pryč. protože práce na hřbetě a protože hrozba vztahu.


včera jsem byla na celodenních konstelacích a byla to dřina. brečela sem a jasně chápala tu chuť všechno zahodit a prvním letadlem zdrhnout někam pryč.
můj úkol z včerejších konstelací je těžkej. zatím si nedovedu představit, jak ho sakra mám naplňovat. už s dnešním dnem naplňovat. přestat si lakovat svět na barvy, co se mi hodí. sakra. proč já musím jít na dřeň? znevažovat každej svůj zvyk, návyk, každou svou normu, každej svůj pohyb po světě. u všeho si klást otázky do svýho nitra, který necítím. bože. potřebuju jít k sobě. tečka.

mira, to je ten, co sem s ním v létě něco měla a on pak pořád něco řešil, dostal včera konečně vysvětlení, co sem se mu snažila tehdy vysvětlit. chlape, sakra, kde máš koule?! řešíš pičoviny! taky dostal zabrat a má svý téma, svůj měsíční program, jde o ty koule právě.
je to fajn. mít takovou terapeutickou skupinu. mira mi poradil, jak lépe spolupracovat s tím svým nitrem. je to fajn. čeká nás spolu ještě hodně sobot a je pro mě příjemný mít někoho takhle blízko. zážitek společné noci mezi nama prolomil ledy. nebo možná jen moje ledy.


zároveň jeden z našich učitelů mi dal odpověď na mou otázku. na mý znepokojení. jaktože se mě rozchod tak málo dotkl, jaktože se mě zpátečka možnákluka tak málo dotýká. nestává se ze mě emoční kámen? anebo je to moje vnitřní nezávislost, kterou cítím? ale nelakuju si to jen? tak ze mě vojta učitel sejmul obavu z laku a emožní zatupenosti.., je to nezávislost.
to jen tak na okraj.


čeká mě zabrat. mám projekty. snížila se mi potřeba spánku, už nepotřebuju tolik času na klid. sem výkonnější, aniž bych musela jít do energetických rezerv.
takže, jdeme na to.
úkol na měsíc.
výzvy projektů.
všechno pro sebe.