19.9.

19. září 2016 v 13:11
mele se to ve mně.

včerejšek jsem celej věnovala přípravě na pečení a pečení samotnému, to celé v duchu mírné nervozity. jestli se to povede, jestli to stihnu. a taky, že bud se musim při pečení výrazně zefektivnit, nebo je to nevýhodnej bysnis. ale prachy z toho jsou, to je hlavní v současné době.

dnes jsem v práci uplně nepřítomná. jde to, bylo málo dětí, odpolední dítě není vůbec, tak mám vlastně už padla. Míša mi v sobotu na konstelacích narušila mý přesvědčení, jak mám dobrou práci. zatím to pro mě není úplně uchopitelný. klapky na očích. to má snad každej, ne? a člověk si přece vždycky musí vybrat, kterou realitu z nepřeberné nabídky vesmíru bude žít, ne? a když si něco zvolíme, máme v tom být spokojení, ne? no a možná ne. možná mám sice dobrou práci, která mi jde, dobrý kolegyně a kolegy a moje nejbližší kolegyně mě má co učit, a sama sobě sem odstranila ty únavy a nemocná nebývám a povětšinou mě to v práci neštve..., ale stejně možná používám klapky. lakuju to na růžovo. možná se mi vlastně chce nepracovat a flákat se. možná moje touha po vztahu a svatbě a dětech má kořeny i v tom, že bych nemusela pracovat nebo nemusela tolik pracovat.
dnes sem si reálně představila variantu prodat, co z mých věcí není potřebný a je prodatelný. pár nutností sbalit do nějaké krabice a šoupnout do sklepa k rodičům. a pak hodit nevim přesně co do jednoho batohu. a odjet za teplem. někam do úplně jiných světů a kultur. jako si odjel na dva roky možnábudoucí. dat si tu možnost plout a strachovat se o ty reálný věci, jako jestli budu mít co jíst a kde přespat... odvahu zatim nemám. a ono dost možná stačí umět jen zakolísat v svojí pečlivě lakované realitě...
první zachvění v mých životních pravdách po konstelacích proběhlo včera. šla jsem jednou ulicí a tam byly dva domy. jeden trochu obydlenej, druhej neobydlenej. oba zachovalý. oba se spustlou zahradou. a já cítila takovou chuť najít ty majitele a říct jim hele já se tu chci starat o zahradu. nenecháte mě bydlet ve vašem domě? uvědomila sem si, že nepotřebuju můj byt, kterýho se tak křečovitě držim. to spíš potřebuju žít tam, kde je mi dobře. ale to může být tisíc dalších bytů, domů, míst. to mi taky ulevilo.

oh bože. takový nejistoty. chápu se. že se tak upínám k chlapům, bytům, pracem, potenciálům..., jistotám.

kam tohleto povede?
 


Komentáře

1 ven ven | 19. září 2016 v 16:58 | Reagovat

Poznámka pro mě: Neznám jediný příběh o úspěšném vyléčení šamanem, v němž by nedošlo k významné změně pacientova života. Clemens Kuby, Cesta do sousední dimenze

2 banalite banalite | Web | 19. září 2016 v 21:56 | Reagovat

Já ty konstalace pořád nechápu, i když si mi to vysvětlovala asi pětkrát, ale prostě se mi nelíbí, že ti naruší to, že se ti v práci líbí. Klapky můžou být všude, ale taky nemusej. A některý klapky nás přecejenom dělají spokojený. Potřebujem je. Třeba když se dvě touhy překrývají (touha cestovat a touha být doma a mít rodinu), nebo když prostě není na výběr. Třeba chtít nepracovat, ale zároveň je to v dnešní době, až na výjimky, velká nutnost. Pak člověk musí zavřít oko a zatnout zuby a jít dál.

Líbí se mi, že pečeš. Konečně těžíš i finančně z něčeho, co umíš a co máš ráda :)

3 Zuz Zuz | 28. září 2016 v 13:38 | Reagovat

Ven... prosimtě, přijeď bydlet k nám do domu, zahrada zarůstá a čeká na svou příelžitost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama