namaste

16. října 2016 v 9:38
prolívám svůj život kafem. už pár týdnů se bez něj neobeju. když to píšu, dělá to ve mně dzzz, chyba, špatně. protože obejdu. člověk umí svůj mozek a tělo dokonale vést. a umí ho navést i k zmírnění reakce bolení hlavy, když v těle není dost kofeinu...
jen to nepoužívá. já člověk.
srkám svý kafíčko, hezky rozpustný s cukrem a mlíkem, to je teď můj standart, po dvou nočních za sebou. je to hukot. plnej úvazek v práci, po práci vydechnutí v rámci několika minut, desítek minut, lekce jogy, procházky se psem, nebo komatu při krátkým spánku. večer pečení do kavárny, moje krásná práce č.2.
a paní vrátná, nedáte si dort? tento víkend jsem přes noci paní vrátná. kamarád sháněl. a tak tu sedím, točím svoje mantrový youtubíčka, vyřizuju dotazy na ztracený pyžama, prasklý žárovky, dopravní plány skupin dětí a vykloubený ramena pedagogů. a mezi třetí a sedmou ráno spím.
taková práce by mě taky bavila.
včera jsem koukala opět na ahinsa web. jsou úžasní. a to "taky" na konci předchozího odstavce defakto navazuje na včerejsí silnou touhu vynodnout se na školku a jít dělat do ahinsa. vyrábět ty jejich krásný boty. to by byla krása!
školka mě svazuje. baví mě pečení, mega mě lákají ty boty, je asi tak milion prací, který bych chtěla dělat.
včera jsem si uvědomila, že sice umím jít v před a plout, zároveň ale neumím dělat rázná a radikální rozhodnutí, na vlastní nespokojenost reagovat pomyslným tak a dost a něco zásadního změnit... do Prahy jdu za chlapem, do práce nastoupím, ptze mi někdo práci nabídne, rozchod přijmu, ptze jsem do té situace postavena. ale sama se neumím rozhodnout a udělat ten krok do neznáma. při nespokojenosti mám asi strategii lakování na nějaký pro mě přijatelnější barvičky. anebo hledání chyby u sebe a měnění sebe ku okolnostem... zvolila jsem to jako vhodnější cestu, než je hudrování a stěžování si a nekonečná únava mé mamky. ale jestli jen jednu strukturu laku neměním za jinou... hm, zajímavý.



vlastně jsem chtěla psát něco jinýho. včera byl čtvrtý den konstelací z osmi. takže jsme za polovinou.
je s tou skupinou dobře. uvolňuji se tam. včera jsem to pociťovala velmi výrazně. práce v této skupině mi umožňuje odhazovat některé ochranné masky. míša mi minulé setkání dala slušnou čočku a celý měsíc to běželo, ve mně se děly nějaké procesy, ledaso se přeskládávalo a je ve mně po tom výbuchu pěknej binec. ale díky za něj. haraburdí se zvedlo, všechno se přeskupilo, ze střechy odlítlo několik tašek a dírama teď dovnitř může prosvítat slunko a člověk mžourá, ale aspoň se konečně vyzná v prostoru, zná jeho rozměry, dovede naplánovat svý kroky, vede to k důvěře. ve sloupcích světla lítá prach a všechno je to zvířený, nezřetelný, ale díkybohu se ten prach hýbe i v nejzazších koutech. a já nastupuju se smetáčkem a lopatkou, za sebou táhnu velkej pevnej plastovej pytel a hezky na kolenou se tím haraburdím, zapomenutejma a zasunutejma krámama probírám, vyhazuju, sem tam něčemu dám nový místo, ale předtím z toho utřu prach. a všude pečlivě zametám. sem tam vymetu i pavučinu, jejíž obyvatel umřel a vysušenej se houpe ve vlastní síti. díky bože za to.
včerejšek byl za odměnu. hladilo mě to po těle. při jednom kruhu nám Míša dávala informace, jak jsme na tom. kolik zbývá. Moni, jak mluvíš o spirále, včera jsme pracovali s okruhy. cyklus se uzavírá. já stojím před severní branou, abych se vydala dál. do dalšího levlu mýho žití tady na zemi. zbývá malej úkol. už nahlížím do dveří a tuším, co je za něma. co mě čeká. anebo netuším a jen si to představuju... nezáleží na tom. můj malej úkol spočívá v tom, vrátit rodičům, co mi neslouží. tátovi jeho mužský kvality, který jsem si převzala s domněním, že mi budou sloužit. a mámě vrátit to, co jsem od ní převzala, abych jí ulevila. a co mi neslouží dobře. dnes je úplněk. hodilo by se to dnes rituálně zvládnout. představuju si k tomu Adámkovu aromaslužbu. možná ho poprosím.



zpět k schopnosti radikálních kroků. změny se v mém životě dějí. těžko říct, zda má být moje role iniciátora výraznější. může v tom být pasivita (a věčné stěžování si) mamky, takové to "chtěla bych, ráda bych, kdyby to bylo tak a tak, ...", nemohoucnost respektiva domnělá nemohoucnost, svázaný ruce bez provazů. anebo je to důvěra v život, proces, znamení. těžko říct. fakt nevím.



tady před ddm je přenádhernej kostel. jak mám na církev pifku, respektive není to moje cesta, tak dnes si tam zajdu.
cítím takovej mír...
mám ráda ty těžce nedospaný stavy. dělaj mi přesně tohle. probvázanost se světem, mír v duši, nacítění na lidi, správná rozhodnutí...



namaste, mir s váma. já jdu uklízet, umýt hrnek od toho kafe, sbalit batoh a čekat na opravdovýho vrátnýho:)
 


Komentáře

1 Banalite Banalite | Web | 17. října 2016 v 5:20 | Reagovat

Trochu me z toho mrazi a dava to hodne smysl. S tou unavou mam totez, to vetsi propojeni se sebou a svetem. Pricitam to unavenymu vedomi, jak nemam energii se stoprocentne kontrolovat a zavalovat. Nedavno jsem spala jen dve hodiny a rano jsem si pripadala..no... snad uplne normalni.. teda jenom do urcityho bodu, kdy se unava prelije do vycerpani. Jsme takovy chudinky prepracovany. Podle me je dulezity k rozhodnuti dozrat a ne impulzivne sekat tady a tam. Ale zas o ty skolce mluvis uz docela dobu..  ja ke vsem rozhodnutim vzdycky dojdu tak nejak automaticky. Trva to, ale intuice nebo okolnosti mi nakonec daji spravny smer spis, nez vsechno usilovny mysleni.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama