sobotní večer

9. října 2016 v 12:29
psala jsem včera večer, ale nějak neodeslala. tak až teď. ptze mám nový myšlenky a hodim je sem v dalším monologu.


kytara má struny, padla láhev vína, D by přespal, ale já asi nevytvořila vhodné podhoubí, aby zůstal. když odešel, dál jsem si drnkala a bylo mi to jedno. on chudák je nerad tam, co bydlí. nedivím se mu, je to díra. u mě je čisto, světlo, vzduch, vřelost a hojnost. už zase se ptal, jestli už se bývalej odstěhuje (ano) a jak dlouho u mě bude bydlet A (tak dlouho, jak nám to bude vyhovovat a zatím je to fajn). teď si tu masíruju ego, D vypadal, že by ke mě šel, ale jen co mu něco přelítne přes nos, otočí.

nepřiznala jsem tu jednu věc. on potkal jednu holku a pekelně mu zamotala hlavu. nejdřív měl kvůli tomu výčitky kvůli mně a řekl mi o tom. ale je to uzavřená kapitola, ven! já nejdřív něco cítila, myslím tím nějakou bolest v sobě, ale brzo jsem věděla a říkala to D, že to souvisí s bývalým. konkrétně s nevěrami, co byly tématem rok před rozchodem. nejspíš to nemám tak docela zpracovaný. ale to přijde. něco mi to víc otevře. a vybublá to. tohle bylo slabý. jak to D přiznal, že s tou slečnou něco měl, začlo mě to od něj odtahovat. a byť jsem se předtím cítila zamilovaná (a jak jsem za to vděčná - mohu se poměrně snadno zamilovat, jaká to krása!), od té doby jsem ve vztahu k němu zase plně nezávislá. ta slečna je docela šílená (měla jsem tu čest s ní komunikovat a D o ní ne moc hezky vyprávěl), postupně to dospělo do stádia, kdy je na ni hnusnej, zároveň na něj ale ona má vliv... dělají si peklíčka a bolest a máchaj se v tom. ona je šíleně zamilovaná (přitom dva roky vdaná...) a říká, že k sobě (s D) patří. on je jí částečně ovládaný a částečně k ní nemá žádnou úctu. no nezávidím jim to. prý je to už ukončené a ven, jak dlouho u tebe bude A bydlet? no víš, hele, já bych s tebou bydlela, je mi s tebou fajn. klidně tu přespi na gauči, ale víš, můžem najít byt, bydlet tam já, A, ty a třeba ještě někdo dobrej, to by bylo fajn, dělali bychom muziku, já bych se odvážila zkoušet všechny tvý nástroje a pes by byl šťastnej, že má lidi, ty bys nás mořil svýma vykuřovadlama a nekonečnýma salátama a radou půstu na každej neduh, A by se furt na něco ptala, jak se třeba pere prádlo a jestli ji naučim vařit polívku. a já bych prudila s úklidem a pekla bych vám chleba a rozdělovala kupičky vypranýho voňavýho prádla.
zpět k té jeho můze.
pomohlo mi to ujasnit si, že jestli chci nějakého chlapa, tak solidního. svého. v sobě ukotveného. s jistotou toho, co ho baví a s otevřenými možnostmi (v hlavě), co se životem.

teď jsem si vzpomněla na dvě hudební situace s D. jednou na mostě mě poprosil, ať poslouchám okarínky a pomůžu mu vybrat, která líp hraje. a pak řikal: ty to fakt slyšíš, co? protože sem mu říkala, že tahle je vyladěnější, ale má jemnější zvuk, takhle má zas ale takovej zvláštní šmrnc, po delším čase by to ale zavazelo uchu... a pak sem mu na ruce zahoukala ovčácy čtveráci. korunoval to západ slunce nad pražským hradem. a to byl do mě stopro zamilovanej tehdy. holka, co slyší okarínky a ještě umí takový chujoviny.
no a včera mi teda vyměnil ty struny. věděl, že ta kytara celý roky stála nepoužitá. a já pustila písnčku, takovou krásnou španělskou kytarovou, ukázal mi ji kámo od D, co u mě jednou byli a otevřeli jsme ten lahodnej domácí švagrův cider a byl to nádhernej večer. no a já teda pustila tu čerstvě znalou písničku a začla k ní hrát na tu kytaru. a D na mě: tys to už zkoušela na nejaké jiné kytaře?, a já ne, já to prostě slyším a vím, co tam mám dát. když o tom teda nezačnu přemýšlet, pak to nefunguje. myslim, že v tom okamžiku s v něm zachvěla ta letní zamilovaná strunka.

jáj, milej zlatej D, máme tolik společnýho, tolik! nikdy jsem se s nikým nenasmála, jako s tebou. naučil jsi mě znvu se smát: děkuju! a nikdy jsem nezažila takovou pohodičku, kdys přesně věděl, o čem v jakej okamžik mluvím. rozuměli jsme si absolutně.
škoda, že to nevyšlo. a už ani nevyjde. to by ti musel na hlavu spadnout meteorit a udělat tam láskyplnou restrukturalizaci. sovo lásky je tam hodně důležitý. anebo by spadl mně a deaktivoval kontrolku chci solidního chlapa.



začla sem vlastně psát z úplně jinýho popudu.
ve čtvrtek se odstěhuje bývalej.
těším se na to a zároveň pociťuju smutek a něhu a tíhu loučení.
jsem na něj velmi vázaná.
ale vázanost je podpořená bydlením a společnýma nocema. deset let spaní v obejmutí. deset let! deset let usínáme bok po boku, nalepení na sebe, pod jednou peřinou. byť mě nemiluješ (a já tebe jo, děkuju, že můžu), říkáš, že líp spíš v obejmutí se mnou, než sám. byť mě nemiluješ, uklidňuje tě moje vůně. byť mě nemiluješ, jsem tvůj pocit bezpečí. byť mě nemiluješ.

v létě jsem začla používat kyvadlo. mamka to s náma ze srandy zkoušela, když jsme byly (my tři sestry) děti. fungovalo to tehdy, funguje to teď. naše těla znají odpověď. ruka držící řetízek obtěžkanej křišťálem je napojená na mý nitro. a nitro ví. ví všechno. i když ho často neumím nebo nechci poslouchat. a nitro je taky napojený na universum. a tam je vetkaná naše cesta. byť se jí někdy vehementně bráníme a zuby nehty se držíme třeba neuspokojivýho vztahu. univerzum nás přesto dále vede. tohle je mý vnímání kyvadla, nic ofiko sem nečetla.
od léta používám kyvadlo, když v sobě neznám (nebo nechci znát) na něco odpověď. kyvadlo mi opakovaně říká, že vztah s bývalým nemá pokračování. a ani mít nebude. kyvadlo mluví o mých dětech a partnerovi a lásce. a mně to dává velké uklidnění. děti mi předvídala i jedna krásná žena na květnovém Vojtěchově víkendu.

bez konce.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama