Prosinec 2016

temné noci duše ve třech hodinách

29. prosince 2016 v 15:24
Zvláštní den a zážitek včera. Jiří už předem hlásil, že bude hodně husto, pekelně. Ovšem mně bylo po většinu dne spíš dobře než blbě. Večer předtím byl zvláštní, částečně bolavej. Psaní s chlapem. A opět nevim, co z toho jsou mý přání a iluze a co fakt poznám. Nicméně byť z psaní nic nevylezlo za konečný řešení, výsledek, mně se to celé jeví, jakože on mě miluje, ale je velmi paralyzovaný minulostí. "Ty si nepamatuješ, jak špatnej partner jsem byl?" Jak kdyby mu trauma z naší společné minulosti, neodžitá a v sobě stále držená bolest, výčitky svědomí i zamrznutí způsobené mou invazivností nedovolovaly jít dál. Otevřít se něčemu novýmu. Ať už životu se mnou nebo prostě plnýmu žití. K podobnému, ale ve mně, se vrátím později. Zpět ke včerejšku. Cesta vlakem, kde sem potkala Terez, povídání. V Brně M a děti. Moje přelívání z "ráda je vidim" do "to je náročný, mít dvě děti". Cestou z Brna ve vlaku na mě padla temnota, beznaděj, bolest. Nejprve se to velmi týkalo pouze chlapa. Strachu, že spolu třeba nebudem. Že si to všechno namlouvám, nalhávám, že stejně kdyby se vrátil, tak bude zpět zas jen tak polovičatě, že žádný skoky do náruče se nebudou konat, že to spočinutí ve vztahu, odevzdání se.., že toho on stejně nebude schopen. Pro všechny svý obrany. A já bych byla nejistá, ve strachu, kdy zas uteče. A že při větším kontaktu padám nazpět do těch scénářů, kdy zapomínám žít sebe a moje prožívání se odvíjí od jeho, od nás. Teď zpětně mě zase zachvacuje soucit a nadšení a snad přesvědčování sama sebe, že prostorem, který bych mu byla schopna dát, by pookřál, uvolnil se, přestal být v obraně. Ty temna ve vlaku byly existenční. Vzpomínala sem na ty časy, kdy sem se řezala, a dovedla si dost dobře představit, že bych to udělala zas. Reálně asi ne, k ničemu to totiž není. Ale cítila sem se velice podobně, jako v temných dobách. Cestou od vlaku domů se objevoval kus poznání. Vůbec nepomohl k tomu cítit se líp. Spíš naopak. Stupňoval se to a já sem brečela. Všechno mý napojení na chlapa, přání, aby byl se mnou, odevzdanost a podobně…, obávám se, že je to jen moje vlastní prázdnota, kterou on má vyplňovat. Zbytečnost mýho života a žití. A smysl mi má dát chlap nebo děti. Nevim, jak to je. Snad má člověk pociťovat smysl žití jen tak, bez nutnosti vnějších smyslů ve formě vztahu, rodiny, práce nebo domova. Ale nedovedu si to představit. Po velmi dlouhé době na mě takto dolehla tíseň mýho vlastnního života. Vlastně mi ve finále pomohlo vystrčit hlavu z největšího temna na vzduch uvědomění, že mu můžu dát vědět, napsat, že je mi zle. A že mu můžu říct, jak mi je, že je mi zle, jak už dlouho ne, že on je pro mě útočiště a teď zrovna si absolutně přeju ležet mu stulená v náručí a jen brečet. A že po čem hlavně toužím, je být v souladu se sebou, mít se sama se sebou dobře. Mít ten smysl. Ale že nevím, jestli ho lze mít bez těch vnějších věcí typu rodina. Ventilovat to a pojmenovat si to a vědět, že se mu můžu ozvat, to samo pomohlo. A ani sem mu už nepsala a nic. Prostě to velmi rychle odešlo poté, co sem si dovolila ho klidně kontaktovat. Večer byl vlastně fajn. V noci jsem se budila, ale spala klidně a neprožívala už žádný hnusy. Můj život je dál beznadějnej:), ale teď jedu domů do Prahy, kde mám hlavní úkol přežít těch několik zbývajících dní, než odejde spolubydla. (sem ji totiž před Vánocema vyhodila, protože mě nezajímá, štve, je jak koule u mý nohy a na to nejsem zvědavá. Taky bývá vzteklá. Ledasco mi zrcadlí.., ale už stačilo.) Po tomhle rozptýlení, kdy na ni můžu být naštvaná a necítit se dobře zdánlivě kvůli tomu, že tam zavazí, na to všechno budu sama, za všechny blbý prožitky si skutečně budu moct sama a pak se uvidí. Hodlám šít, jógovat, být produktivní. A snad uchopit a realizovat, co znova připomínala Veru. Makat. Nezavíat oči a neodvracet hlavu od těch vnitřních prožívacích procesů. A s nadějí hledím k homeoterapii. Skepse se míchá s očekáváním. Nemůžu jinak.

Přesto zůstává.., přeju si rodinu s chlapem. Vztah s chlapem. Sílu pro vztah s chlapem a pro konfrontaci sama se sebou, která nutně přijde. Ať už se potvrdí, co říká kyvadlo a co si přeju, nebo ne.

.
.
.

Teď už sem doma, ve svým pokoji. Vedle je spolubydlící a já nemám ani chuť si tam jít udělat jídlo. Ať jde prosím pěkně do prdele! Ideálně hned:) Moni, víš, jakej je rozdíl v důvěře v bydlení s tebou? Mám k tobě úctu.


Chtěla bych do konce masakrovýho roku 2016 dokončit nějaký děje. Vevnitř toho asi už moc neodpracuju.., ale volím si k dokončení vnější realitu. Odnést na charitu vytřízený věci a pověnovat se ručním pracem, které jsou rozdělány. Co půjde dokončit, to dokončit. Ještě bych potřebovala prodat dvoje outdoor boty. Nechcete?:D No nic. Jdu se vybalit.

moudrá Shumavan

9. prosince 2016 v 17:11
"... vždy přijde něco, co nás k dospělosti postrčí, jemně, nebo prudce, to záleží na každém - v tu chvíli jde ale opravdu jen o to být k sobě co nejlaskavější, k celému procesu. Nechtít změny, ale přijmout, co je, učit se na svět dívat jinak, pak všechna obrana zmizí a zodpovědnost vejde do prostoru."

laskavá k sobě a k procesu.
nechtít věci změnit.
pozorovat.
pozorovat svůj úhel pohledu a své vnímání.
pozorovat každý prožitek a každou emoci a každou bolest.

pud sebezáchovy

9. prosince 2016 v 13:25
to rozsekl.

hodně se mi teď vracely depkový stavy z chlapa. začal mě ten stav vysosávat a nebylo mi z toho dobře. anebo spíš mi z toho není dobře. určitě to bylo tím docela intenzivním vídáním se. a on teď je vystresovanej a přepracovanej a míň komunikuje a mně je dlouhý, že od uterka ráno nebyl doma a jediný na co se ptá, je kontakt na nějakýho akupunkturistu, že švagrová přenáší, a ať jí to nevyvolávaj (což je teda hezký, ale mně a mýmu vnitřnímu dítěti, hahaha, chybí osobní kontakt, ňuňuňu a vyznání lásky nadosmrtismrťoucí zabiteměněkdo) a mám z toho smutek, že chci aby se už vrátil a podobně...

zas to rozseklo včerejší hlídání. tam se právě zaktivoval ten pud sebezáchovy. setkání s otcem těch supr dětí a mužem té prima ženy. nelíbil se mi, nebyl mi příjemnej ani sympatickej. jakmile jsem zabouchla branku, hned mi hlavou prolítlo, že chci dobrýho muže, chlapa, otce svých dětí. i kdyby to neměl být ten můj chlap...
a začínám být na toho mýho chlapa pomalu naštvaná (hahaha, Ban, neříkalas ty, že nám přeješ všechno štěstí světa nebo tak nějak, sem si to možná trochu ozdobila, ale že jemu o trochu míň, protože se na něj kvůli mně zlobíš?). tak už se taky zlobím. a protože mu žádný zlobení řikat nehodlám, tak se právě zaktivoval pud sebezáchovy a mě to od něj zas lehce odtahuje.
seru na to.
už mám skoro všechno na ten projekt a dám se do toho. začla sem šít. baví mě moje práce v jeslích.
a až přijde čas, tak se něco stane. buď se ke mně vrátí, nebo o to už (zas) nebudu stát a v tu chvíli v sobě musím udělat prostor pro jinýho chlapa. zatim mě chlapi nezajímaj...
(... i když včera večer při venčení mě pozdravil nějakej muž. prostě řek dobrý večer a šel dál. nevim kdo to je a nic. bylo to příjemný...)


a už nám byla vzniknuta skupina k naší terapeutické skupině. v lednu vyplouváme! to bude hukot. těším se, bojím se. asi všem důležitým lidem v okolí dám předem varování, že za sebe následující rok neručím. lidi, co už v tom jedou, hlásí vztek, denodenní vyplavování traumat z hloubek potokama slz, bolest a podobně. emocionální sračky ven! lidi, co v tom jedou ještě o něco dýl, vypadaj o deset let mladší, než na začátku, a jejich životy dostaly zbrusu nový obrysy. hlásí klid, jakej dosud nezažili. oh bože. díky za tuto možnost.


jdu na oběd.

neděle v úterý

6. prosince 2016 v 15:07
dnes nejsem v práci. ráno jsem do ní sice vstala a vyšla na cestu, vzápětí mi ale přišla zpráva od kolegyně, že bude málo dětí, a jestli si nechci vzít sick day. včera jsem totiž byla docela mrtvola. tak sem jí napsala, že doma zůstanu, ale už se cítím dobře, tak si vyberu den dovolené. ještě mi stejně zbývá pár dní vybrat. řéďa to odsouhlasila. tak jsem se vrátila domů.
doma dnes spal chlap. udělala jsem nám snídani, on se venku proběhl se psem, na mý předčítání článku o Mikulášovi reagoval slovy raděj mi něco povídej. hezký. pak v sms napsal, že děkuje za příjemný ráno. měl včera nějakej splín, už prý trvá od neděle. nechtělo se mu být u bráchy, nechtělo se mu být nikde. já mu navrhla, jestli nechce sem. a tak přišel. a ráno byl zjevně v lepším rozpoložení, než večer. ňuch ňuch, egíčko si libuje. anebo srdíčko?
... když večer přišel, byla sem ráda, ale jak měl ten splín a jen tak ležel jak mrtvola, tak sem si říkala, že to je pruda:) že by možná fakt bylo jednoduší se na něj vyprdnout a počkat si na nějakou novou lásku... vzápětí sem ho objala a on se mě chytil a já si říkala, stejně ho miluju, tak co.
ten večerní pocit byl zase ta nezávislost. jednak uvědomění, že být spolu znovu by asi nebyla občas zas taková sranda. zároveň ale na to mám. před několika dny jsem si napsala na stěnu text z Listu Korintským.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bych neměl,
jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví,
rozuměl všem tajemstvím
a obsáhl všecko poznání,
ano, kdybych měl tak velikou víru,
že bych hory přenášel,
ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám,
ano, kdybych vydal sám sebe k upálení,
ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá,
laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá
a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně,
nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit,
nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti,
ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv,
láska vydrží,
láska věří,
láska má naději,
láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.

https://www.youtube.com/watch?v=e9p5s0syVrQ&list=RDEMGQNtsr-k0PsX9aZOjmYyVg&index=27


Teď poklízím, vyprala jsem, peču rohlíky, chystám si šicí stůl. Moc příjemnej den. Více takových! si dám:)

pokračování

2. prosince 2016 v 12:49
takže blbě mi bylo do čtvrtka odpoledne či podvečer. s blbou náladou do práce, kolegyně se ptá, co se děje, já jí říkám, že sem nějaká smutná. ale s dětma i kolegyní dobrý. odpoledne, když ten jeden chlapeček spí, tak to na mě zas padá a přijde i pár slz. takovej tragickej pocit. cestou ze školky, chlapeček spokojenej, směje se, je s ním fajn.., je mi furt stejně. lítost, smutek, taková zbytečnost bytí. od deprese na výšce si s M děláme srandu, že zabít se je prostě taky možnost. není mi na zabití se, to zdaleka ne, ale napadá mě to. i teď ale, i když mi je smutno, jako už dlouho ne, mám v hlavě pevně tu zkušenost že sraby přichází a odchází a že to o ničem nevypovídá. jen mi tak zrovna prostě je. odpoledne je komplikovaný, serou se nějaký věci, štve mě spolubydlící, že mi cosi neřekla, nestíhám včas jet na hlídání. a všudypřítomnej smutek. aby ne, nosím si ho v sobě. hlídání. nová rodina. kamarádka dohodila, já po celou dobu ani nevim, jestli se mi chce hlídat u rodiny. děcka mám v práci. no tak ale jedu tam a uvidím. přijíždím skoro o hodinu později, než byla domluva.
a střih. v průběhu hlídání si uvědomuju, že deka depky je pryč. kam šla? jak. rodina je prima. děcka jsou prostě děcka. baví mě to s nima a zajímá mě, co vykládaj. maminka je sice jiná, jak já, ale je příjemná a vypadá velmi spokojeně se svou rolí matky. zjevně mají peníze. ale nejsou nabubřelí. normální lidi. z hlídání se procházím směrem na metro. ještě se mi nechce dmů a cesta trvá jen asi patnáct minut z bytu do bytu. jdu přes motol a kolem patologie. takže za touhle zdí budou nějaký mrtvoly, jo? píšu M, že echápu, co se stalo, ale že depka je pryč. doma vyzvednu psa a jdem na hezkou noční procházku a já vypisuju s M věci, co mi jdou hlavou. světlo a teplo, nahlížím do toho pár dní trvajícího temnýho stavu. lítost a touha po návratu chlapa a každovečerní smutek a chuť stulit se v jeho náručí a jen brečet. jasné vysvětlení. malá ven měla nějakou bolest a chtěla náruč mámy - chlapa. jak nám ty role dělaj paseku, když si po sobě navzájem požadujem plnění jiných funkcí, než jsou ty partnerský...
jak přes den chlap klasicky komunikoval o hovadinách, večer mi na oznámení, že se mi zázračně hlídáním udělalo dobře, neodpovídá. večer se dost pohádám se spolubydlící kvůli nějakým blbostem, začíná mí lízt čím dál tím víc na nervy. nejsem hotel ani její matka, abych jí pomáhala. jsem z toho v napětí, ale prostě jen nasraná, deka depky z toho se nevrací. chvilinku uklízím a usínám a sem ráda, že je mi líp. v noci mě probudí otevření dveří. chlap přišel spát domů. cože? je trochu opilej a že prý odpískal spaní kdesi. já ho ráda vidim, vždy ho ráda vidim, dělá mi dobře, když mě pod peřinou obejme. ale jinak to není to uf, eštěže tady seš. uvědomuju si v tom kráským bdělým stavu, že sem ráda, že přišel, ale že to není důležitý, že přišel. napadá mě ještě, jestli je to ten případ, kdy opilost znamená upřímnost a zjemnělost a on šel spát (musel jet přes celou Phu) tam, kam ho to táhne. ale netuším. vůbec se v něm nevyznám. ráno se mi s ním chce zůstat v posteli, miluju dotek našich těl u sebe. celonoční přitulení by nemuselo nikdy zkončit.
cestou do práce cítím to, co v tu noc - jsem moc ráda v jeho přítomnosti. ale prosimtě, milej zlatej, při vší lásce, co k tobě znám, dělej jen to, co chceš. vrať se ke mě, pokud to ty sám tak cítíš. samotá zas pociťuju ten svůj mír, že sama jsem dost. že mý štěstí není on. a tak.

díky Bože, za můj život.

uvidímě, co bude dál:)

a je to tady. trudnomyslnost

1. prosince 2016 v 14:33
náročný. teď furt. nutno podotknout, že mám menstruaci a že to je možná hlavní důvod toho stavu...

anebo ne, ještě jeden. trochu sem se rozšoupla s penězama a teď sem ve stresu, jak to dám. vyřešila by to jedna jednorázová brigáda za dobrý peníze, ale dotyčný ano ještě nezaznělo. už mě unavuje nemít peníze, muset šetřit a být z toho ve stresu. už je čas na hojnost, dělám dost, abych se finančně měla dobře...


dopadá na mě situace s chlapem. asi mě to začíná unavovat. anebo ta menstruace a prachy a za týden nebudu vědět, jak sem se cítila pár dní nazpět. včera jsem se viděla s naší společnou kamarádkou a to mi neudělalo moc dobře. nevim, proč sem jí kývla na setkání. když se skoro s nikým nevídám a s ní vlastne nemluvím moc ráda. stejně ze mě jen chtěla vytáhnout, jak to mám s chlapem...
no a zpět k mýmu prožívání. chybí mi chlap a přeju si, aby se vrátil a sem z toho taková frustrovaná a už unavená. proč nemůžu mít jednoduchej život.., já vím, že jednoduchej život je fikce. bla bla.
psala sem si včera při depce s mou milou M. říkala, že jí bylo nejhůř, když s ní nynější manžel na nějakej čas nebyl.
chlap se mnou stále komunikuje. komentuje svůj život. že neví, jestli si neměl koupit větší boty. že měl úspěch na prezentaci výzkumu. že potkal jiřího od nás z firmy na tamté schůzce a že mu řek, že mě zná. když mi včera večer bylo smutno, píšu mu, že mi je smutno a přeju si, aby byl u mě. bylo to o půlnoci a on na to napíše, že to už nedá a smutnej smajlík. všechny tyhle věci ve mně živí naději. a přitom je to dost možná fikce, možná je jen hodnej a zvyklej. a vracet se nemá ani v nejmenším v plánu.
jak mi bylo teď tři večery po sobě smutno, stále mám trochu zvýšenou teplotu, starosti s penězama a menstruaci (ach ty ženské potíže, jak jsou nekreativní), tak si skoro přeju, aby se chlap jasně vyjádřil, že buď i ano, ale časem, nebo ne a tečka. a já bych ho nejspíš dokázala odříznout, prosmutnit to. ale začít třeba po čase koukat po chlapech, jak se mi to povedlo v létě, protože ve mně bylo na několik týdnů od chlapa vemi čisto.


ach jo. jsem trochu zvědavá, jestli s koncem menstruace zkončí i depka. nevim, možná na mě konečně dopadá celá tíha rozchodu, samoty a připoutanosti k někomu, kdo chce být sám (zní líp jak kdo chce být beze mě).
napadaj mě takový věci, jako jít k nějaké kartářce se zeptat na budoucnost s chlapem. nebo k někomu, kdo dělá podobný věci. tak zoufale se po večerech cítím.


no nic. už vím, že ta jednorázová práce neklapla. takže zázraky z finančního světa za víkend se neuskuteční. snad v sobě budu mít dost síly na všechny možný jiný zakázky, v kterých je vpodstatě taky dost peněz a který mi dělaj doma energetickej binec nedodělanosti.

jdu si vytisknout pár stran Tolleho Nové země.
a udělat kafe. než se vzbudí dítě.
a o víkendu půjdu každej den na jogu.


howgh.
dělání smutky zahání. musim se do toho dát.