pokračování

2. prosince 2016 v 12:49
takže blbě mi bylo do čtvrtka odpoledne či podvečer. s blbou náladou do práce, kolegyně se ptá, co se děje, já jí říkám, že sem nějaká smutná. ale s dětma i kolegyní dobrý. odpoledne, když ten jeden chlapeček spí, tak to na mě zas padá a přijde i pár slz. takovej tragickej pocit. cestou ze školky, chlapeček spokojenej, směje se, je s ním fajn.., je mi furt stejně. lítost, smutek, taková zbytečnost bytí. od deprese na výšce si s M děláme srandu, že zabít se je prostě taky možnost. není mi na zabití se, to zdaleka ne, ale napadá mě to. i teď ale, i když mi je smutno, jako už dlouho ne, mám v hlavě pevně tu zkušenost že sraby přichází a odchází a že to o ničem nevypovídá. jen mi tak zrovna prostě je. odpoledne je komplikovaný, serou se nějaký věci, štve mě spolubydlící, že mi cosi neřekla, nestíhám včas jet na hlídání. a všudypřítomnej smutek. aby ne, nosím si ho v sobě. hlídání. nová rodina. kamarádka dohodila, já po celou dobu ani nevim, jestli se mi chce hlídat u rodiny. děcka mám v práci. no tak ale jedu tam a uvidím. přijíždím skoro o hodinu později, než byla domluva.
a střih. v průběhu hlídání si uvědomuju, že deka depky je pryč. kam šla? jak. rodina je prima. děcka jsou prostě děcka. baví mě to s nima a zajímá mě, co vykládaj. maminka je sice jiná, jak já, ale je příjemná a vypadá velmi spokojeně se svou rolí matky. zjevně mají peníze. ale nejsou nabubřelí. normální lidi. z hlídání se procházím směrem na metro. ještě se mi nechce dmů a cesta trvá jen asi patnáct minut z bytu do bytu. jdu přes motol a kolem patologie. takže za touhle zdí budou nějaký mrtvoly, jo? píšu M, že echápu, co se stalo, ale že depka je pryč. doma vyzvednu psa a jdem na hezkou noční procházku a já vypisuju s M věci, co mi jdou hlavou. světlo a teplo, nahlížím do toho pár dní trvajícího temnýho stavu. lítost a touha po návratu chlapa a každovečerní smutek a chuť stulit se v jeho náručí a jen brečet. jasné vysvětlení. malá ven měla nějakou bolest a chtěla náruč mámy - chlapa. jak nám ty role dělaj paseku, když si po sobě navzájem požadujem plnění jiných funkcí, než jsou ty partnerský...
jak přes den chlap klasicky komunikoval o hovadinách, večer mi na oznámení, že se mi zázračně hlídáním udělalo dobře, neodpovídá. večer se dost pohádám se spolubydlící kvůli nějakým blbostem, začíná mí lízt čím dál tím víc na nervy. nejsem hotel ani její matka, abych jí pomáhala. jsem z toho v napětí, ale prostě jen nasraná, deka depky z toho se nevrací. chvilinku uklízím a usínám a sem ráda, že je mi líp. v noci mě probudí otevření dveří. chlap přišel spát domů. cože? je trochu opilej a že prý odpískal spaní kdesi. já ho ráda vidim, vždy ho ráda vidim, dělá mi dobře, když mě pod peřinou obejme. ale jinak to není to uf, eštěže tady seš. uvědomuju si v tom kráským bdělým stavu, že sem ráda, že přišel, ale že to není důležitý, že přišel. napadá mě ještě, jestli je to ten případ, kdy opilost znamená upřímnost a zjemnělost a on šel spát (musel jet přes celou Phu) tam, kam ho to táhne. ale netuším. vůbec se v něm nevyznám. ráno se mi s ním chce zůstat v posteli, miluju dotek našich těl u sebe. celonoční přitulení by nemuselo nikdy zkončit.
cestou do práce cítím to, co v tu noc - jsem moc ráda v jeho přítomnosti. ale prosimtě, milej zlatej, při vší lásce, co k tobě znám, dělej jen to, co chceš. vrať se ke mě, pokud to ty sám tak cítíš. samotá zas pociťuju ten svůj mír, že sama jsem dost. že mý štěstí není on. a tak.

díky Bože, za můj život.

uvidímě, co bude dál:)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama