temné noci duše ve třech hodinách

29. prosince 2016 v 15:24
Zvláštní den a zážitek včera. Jiří už předem hlásil, že bude hodně husto, pekelně. Ovšem mně bylo po většinu dne spíš dobře než blbě. Večer předtím byl zvláštní, částečně bolavej. Psaní s chlapem. A opět nevim, co z toho jsou mý přání a iluze a co fakt poznám. Nicméně byť z psaní nic nevylezlo za konečný řešení, výsledek, mně se to celé jeví, jakože on mě miluje, ale je velmi paralyzovaný minulostí. "Ty si nepamatuješ, jak špatnej partner jsem byl?" Jak kdyby mu trauma z naší společné minulosti, neodžitá a v sobě stále držená bolest, výčitky svědomí i zamrznutí způsobené mou invazivností nedovolovaly jít dál. Otevřít se něčemu novýmu. Ať už životu se mnou nebo prostě plnýmu žití. K podobnému, ale ve mně, se vrátím později. Zpět ke včerejšku. Cesta vlakem, kde sem potkala Terez, povídání. V Brně M a děti. Moje přelívání z "ráda je vidim" do "to je náročný, mít dvě děti". Cestou z Brna ve vlaku na mě padla temnota, beznaděj, bolest. Nejprve se to velmi týkalo pouze chlapa. Strachu, že spolu třeba nebudem. Že si to všechno namlouvám, nalhávám, že stejně kdyby se vrátil, tak bude zpět zas jen tak polovičatě, že žádný skoky do náruče se nebudou konat, že to spočinutí ve vztahu, odevzdání se.., že toho on stejně nebude schopen. Pro všechny svý obrany. A já bych byla nejistá, ve strachu, kdy zas uteče. A že při větším kontaktu padám nazpět do těch scénářů, kdy zapomínám žít sebe a moje prožívání se odvíjí od jeho, od nás. Teď zpětně mě zase zachvacuje soucit a nadšení a snad přesvědčování sama sebe, že prostorem, který bych mu byla schopna dát, by pookřál, uvolnil se, přestal být v obraně. Ty temna ve vlaku byly existenční. Vzpomínala sem na ty časy, kdy sem se řezala, a dovedla si dost dobře představit, že bych to udělala zas. Reálně asi ne, k ničemu to totiž není. Ale cítila sem se velice podobně, jako v temných dobách. Cestou od vlaku domů se objevoval kus poznání. Vůbec nepomohl k tomu cítit se líp. Spíš naopak. Stupňoval se to a já sem brečela. Všechno mý napojení na chlapa, přání, aby byl se mnou, odevzdanost a podobně…, obávám se, že je to jen moje vlastní prázdnota, kterou on má vyplňovat. Zbytečnost mýho života a žití. A smysl mi má dát chlap nebo děti. Nevim, jak to je. Snad má člověk pociťovat smysl žití jen tak, bez nutnosti vnějších smyslů ve formě vztahu, rodiny, práce nebo domova. Ale nedovedu si to představit. Po velmi dlouhé době na mě takto dolehla tíseň mýho vlastnního života. Vlastně mi ve finále pomohlo vystrčit hlavu z největšího temna na vzduch uvědomění, že mu můžu dát vědět, napsat, že je mi zle. A že mu můžu říct, jak mi je, že je mi zle, jak už dlouho ne, že on je pro mě útočiště a teď zrovna si absolutně přeju ležet mu stulená v náručí a jen brečet. A že po čem hlavně toužím, je být v souladu se sebou, mít se sama se sebou dobře. Mít ten smysl. Ale že nevím, jestli ho lze mít bez těch vnějších věcí typu rodina. Ventilovat to a pojmenovat si to a vědět, že se mu můžu ozvat, to samo pomohlo. A ani sem mu už nepsala a nic. Prostě to velmi rychle odešlo poté, co sem si dovolila ho klidně kontaktovat. Večer byl vlastně fajn. V noci jsem se budila, ale spala klidně a neprožívala už žádný hnusy. Můj život je dál beznadějnej:), ale teď jedu domů do Prahy, kde mám hlavní úkol přežít těch několik zbývajících dní, než odejde spolubydla. (sem ji totiž před Vánocema vyhodila, protože mě nezajímá, štve, je jak koule u mý nohy a na to nejsem zvědavá. Taky bývá vzteklá. Ledasco mi zrcadlí.., ale už stačilo.) Po tomhle rozptýlení, kdy na ni můžu být naštvaná a necítit se dobře zdánlivě kvůli tomu, že tam zavazí, na to všechno budu sama, za všechny blbý prožitky si skutečně budu moct sama a pak se uvidí. Hodlám šít, jógovat, být produktivní. A snad uchopit a realizovat, co znova připomínala Veru. Makat. Nezavíat oči a neodvracet hlavu od těch vnitřních prožívacích procesů. A s nadějí hledím k homeoterapii. Skepse se míchá s očekáváním. Nemůžu jinak.

Přesto zůstává.., přeju si rodinu s chlapem. Vztah s chlapem. Sílu pro vztah s chlapem a pro konfrontaci sama se sebou, která nutně přijde. Ať už se potvrdí, co říká kyvadlo a co si přeju, nebo ne.

.
.
.

Teď už sem doma, ve svým pokoji. Vedle je spolubydlící a já nemám ani chuť si tam jít udělat jídlo. Ať jde prosím pěkně do prdele! Ideálně hned:) Moni, víš, jakej je rozdíl v důvěře v bydlení s tebou? Mám k tobě úctu.


Chtěla bych do konce masakrovýho roku 2016 dokončit nějaký děje. Vevnitř toho asi už moc neodpracuju.., ale volím si k dokončení vnější realitu. Odnést na charitu vytřízený věci a pověnovat se ručním pracem, které jsou rozdělány. Co půjde dokončit, to dokončit. Ještě bych potřebovala prodat dvoje outdoor boty. Nechcete?:D No nic. Jdu se vybalit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama