7.3.

7. března 2018 v 1:08
neposrat se z toho.

jsem unavená z politiky, řešení hoven na fejsbuku, neomezenýho výběru doby. není řešením vypnout si fejsbuk, jednak se skrz něj živim, jednak utýct od nepříjemna nevede k odstranění nepříjemna. a moje osobní zkušenost testovaná na vlastní mámě praví, že vyléčím-li si téma, téma přestane existovat, nehledě na ne-změnu tématu. čili hovna politiky, očkování, dotazů na akné na čele a podobně prostě přestanou pro mě existovat v momentě, kdy na to budu dostatečně zdravá.
terapie teď měla chvilu stop time. bože to byl klid! ve finále jsem teda zaznamenala snížení přísunu energie a jo, šéfe, dávám ti za pravdu, bylo to znát, že nás nedotuješ. se zapnutím skupiny jako zázrakem přišla energie do těla i na účet. no a pak taky je tam ta latentní posranost z toho, že se přijde na to, že nedělám dost.
ze soudku růžový brejle. lidi jsou zlatí. furt čekám kde přijde kopanec, ale mě lidi nikdy nekopali. jedinou tragédií mýho života je jeden rozchod, poser se, ven. a k těm zlatým lidem. o víkendu mi nezávisle na sobě dva lidi řekli, že jsem jak dítě bez hranic a proto je jim se mnou fajn. řekli to jinak, ale tohle je moje interpretace. a vůbec. jsou zlatí. furt od lidí dostávám. lístky na něco, že prej shnít v tý mý bublině samoty mě nenechaj, krásný slova, domácí likéry, astrovýklady, nabídky práce. sice furt čekám ten kopanec, ale tvl ven znova, žádnej nepřichází, už si na to kruci zvykni.
s bývalým pořád nekomunikuju a občas mi chybí ten superdobrej sex nebo ta moje nevědomky udržovaná nedospělost. ale převažuje velká úleva, že už se na něj nemusím vazbit. sex mám občas s M a i když je to tentýž případ jak bývalej, tak vztah z toho není a je to druhej ze dvou chlapů na světě, kterých se dobrovolně a ráda dotýkám. takže sorryjako, názory jak ze dvou maximálně odlišných planet, ale v posteli to klape a v noci mě objímá a tak ráda se na něj dívám.
a tak jsem dnes poznala, že můžu zamakat. to je totiž nejvíc, na podzim nebo vlastně v prosinci sem začla ve svých skoro třiceti letech poznávat, kdy mám co dělat nebo nedělat. začla sem se cítit. naciťovat. včerejší odpoledne sem strávila polonemocná spánkem a šitím novýho typu botek v posteli. dnešek po odpolední šichtě jsem věnovala komplet úklidu bytu (radim vám udělat to, co se mi povedlo na podzim, vyházet, co vyházet jde, ono se to pak doma tak nebordelí), abych předešla svýmu vnitřnímu napětí, že chci než přijedou naši uklidit. a doklepnutí účetnictví. jsem na sebe docela pyšná, nějakou dobu jsem to odkládala, ale pak jsem se do toho dala a mám to.
takže opakuju. mám uklizeno a mám hotový účetnictví. kdo má víc?!
po tomhle začínám věřit, že jednoho dne dospěju do stádia doopravdová dospělost, kdy si před sebou nebudu valit tu kuličku hoven poskládanou z odkladaných nepříjemen typu zubař nebo přepis auta. dokonce sem se už naučila telefonovat i když to bytostně nesnáším. ale zjistila sem, že to přežiju a nic se mi nestane.

připadám si jako hero. dneska. ne proto, že sem udělala hodně práce. ale proto, že sem v sobě pocítila, že dnes mám udělat hodně práce a chovala sem se dospěle a a nevysrala se na ten pocit. to je věc. dovolit si bejt dospělá. už můžu. bože já už můžu. děkuju.
 


Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 31. března 2018 v 23:47 | Reagovat

Tak hádam tu raz bude článok o tom ako si definitívne dospelá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama